Mezi jedno z nejoblíbenějších strašidel české lidové slovesnosti patří přízrak lakotného sedláka, který údajně kdysi posunoval hraniční kameny. Po smrti pak musel bloudit s mezníkem na zádech a zpravidla u toho žalostně vzdychal: „Kam dám?“

V Sušici mu proto říkávali Kamdám. Hned několik podobných strašidel však znají i na Pelhřimovsku a také leckde jinde. Kamdáma prý obvykle vysvobodí noční chodec, nezřídka podnapilý, který má jeho naříkání dost a vzkřikne:

„Kdes sebral, tam dej!“ Je za starou pověstí pouze lidská touha potrestat nepoctivce, nebo má pověst mnohem starší jádro, které nemá s držbou pozemků pranic společného?

PAMĚTNÍCI DÁVNÝCH POHANSKÝCH RITUÁLŮ?

Mezníky, neboli hraniční kameny bývaly nezřídka přitesány do podoby božích muk, doplněny o litinové kříže atp. Prý proto, aby vzbuzovaly větší respekt.

Víme ale, že v počátcích křesťanství byly kříže vztyčovány na místech někdejších posvátných stromů, kamenů a dalších pohanských symbolů. Co strážily tyto symboly? Na hranicích jakých pozemků stály?

Neoddělovaly nakonec svět lidí, v té době obvykle rolníků, od světa duchů? A není příběh o jejich přesazení vzpomínkou na nějaký dávný rituál obnovování hranic? Pak by volání Kam dám? i odpověď Kdes sebral, tam dej!

měly charakter posvátného zaříkadla a z nepoctivého kamdáma a podnapilého strejce by rázem byli pradávní obřadníci. Možná, že některé ze záhadných smírčích kamenných křížů byly původně neméně tajemnými mezníky. Škoda, že pravdu už se dnes zřejmě nedozvíme…