Od nepaměti lidstvo trápí myšlenky na to, co přichází po smrti. Jedni tvrdí, že smrt je definitivní konec všeho. Druzí však věří, že duše je nesmrtelná, a i když lidské tělo zemře, ona zůstává živá.

Podle této teorie se má duše po smrti tělesné schránky převtělit do jiné bytosti a začíná další život. Můžeme právě takto vysvětlit záhadné případy malých dětí, které s neochvějnou jistotou hovoří o své dřívější existenci?

V roce 1997 vydává Američanka Carol Bowman (*1950) knihu Minulé životy našich dětí. K sepsání úspěšné publikace ji přivádí její vlastní tajemná zkušenost, kterou prožila se synem Chasem.

V roce 1988 totiž začíná tehdy pětiletý Chase Bowman velmi autenticky mluvit o strastech občanské války a krutostech, které během ní údajně zažil. Občanská válka však skončila v roce 1865, tedy více než 100 let před tím, než Chase vůbec přišel na svět.

Je možné, že má povědomí o válce z nějakého televizního dokumentu a vinou představivosti si vzal vyslechnuté historky za své? Vyprávění ale zní spíše jako autentické vzpomínky.

K tajemným válečným příběhům se přidává ještě Chasův nevysvětlitelný panický strach z jakéhokoliv hluku, ekzémy a astma. Co se to s dříve spokojeným dítětem děje? Jeho matka je připravená na to přijít.

PÁTRÁNÍ V MINULOSTI

Na správnou stopu Carol přivede její známý, psychoterapeut Norman Inge, který navrhuje vyzkoušet hypnózu. Chase během ní začne popisovat válku v přítomném čase, jako by právě byl v boji.

Nikdy dřív se přitom o válečnou tematiku ani hračky s ní nezajímal. Sám sebe popisuje jako černošského vojáka (přitom v současném životě je běloch – pozn. red.) se zbraní v ruce a během terapie se choulí v matčině náručí, jako by prožíval nesmírné utrpení.

Po tomto návratu do minulosti je Chase schopen identifikovat dobové válečné stroje či oblasti bojů, a kreslí dokonce i nákresy bojových polí. Dovede vyprávět o válce na úrovni znalce.

Podle historiků, které Carol vyhledá, aby posoudili Chasův popis událostí, jeho vyprávění souhlasí, jako by mluvil pamětník. Chase v hypnóze líčí dokonce i svou smrt v bitvě a úlevu, která po ní následuje:

„Letěl jsem nad svým domem, viděl jsem svoji ženu a děti. Říkal jsem sbohem, ale oni mě neviděli, protože jsem byl duch. Věděli ale, že jsem mrtvý,“ vypráví Chase v hypnóze. Mohl jej hypnotizér jen zmást, nebo Chase skutečně zažil to, o čem mluvil?

To by ovšem dokazovalo opravdovost reinkarnace! Bez zajímavosti není ani to, že když Chase vypoví všechna svá údajně prožitá traumata, zmizí jeho astma, ekzémy, a ustupuje i fóbie z hluku, kterou trpěl.

Jitka Krulcová