Z kráteru právě vytvořené sopky stoupá k nebi sloup temného hustého dýmu, který pomalu začíná zastiňovat jasné slunce nad mexickými městy San Juan Parangaricutiro a Paricutin. Po zatím nízkých svazích nově zrozené sopky pomalu teče žhavá hustá láva a lidem je jasné, že musí pryč. Kraj svírá úzkost a bezmoc, vesničané opouštějí své statky a odcházejí.

Země se otřásá, duní a uprostřed prostého kukuřičného pole se zvedá neustále rostoucí kužel dštící síru. Během chvíle se mění v běsnící vulkán a neúnavně chrlí z nitra Země žhavou hmotu. Píše se rok 1943 a příroda ukazuje svou nezkrotnou moc.

Zdá se, jak by to nikdy nemělo skončit. Skončí to, jenže až o rok později! To už ale San Juan Parangaricutiro ani Paricutin neexistují. Láva je smazala z povrchu zemského. Jediné, co tu po nich zůstalo, je věž katedrály, jež stávala v San Juan Parangaricutiro.

Jako památník této katastrofy ční nad černou smrtící peřinou vykrystalizované lávy, která přikryla vše, co zde kdysi připomínalo životem pulzující vesnice.

CHMURNÁ PŘIPOMÍNKA

Z Paricutinu se zachová jen jméno, to totiž nyní nese ona ničitelská sopka. Jak rychle se vulkán zrodil, tak rychle také vyhasl. Poslední erupce proběhla roku 1952, poté jej vědci prohlašují za mrtvý. Věřící tvrdí, že záchrana chrámové věže je jasný projev boží vůle.

Církev zde dnes pořádá některé výjimečné slavnosti a místo se stalo významnou poutní zastávkou. Paricutin je zatím poslední a suverénně nejmladší sopka na západní polokouli Země a často je považována za jeden ze sedmi přírodních divů světa.

Je důkazem toho, že i v dnešní době může zničehonic ze země nečekaně vyrůst ničící žhavá sopka a pohřbít své okolí pod horkou peřinou ohnivé lávy?

Jitka Krulcová