Archeologické nálezy přesvědčivě dokazují, že pravěké národy rutinně ovládaly lékařské zákroky, které užívá dnešní moderní medicína. Znali také účinné léky a nástroje. Nic z toho by však v primitivních kulturách existovat nemělo!
Odkud naši předci čerpali své rozsáhlé znalosti? Dostávali je snad od bohů, kteří přišli z nebes?
Pacient nervózně uléhá na lůžko vystlané travinami a kožešinou a ještě naposledy pohlédne na lékaře, který si připravuje zlověstně vyhlížející kamenné nástroje. Vtom k němu přistoupí lékařovi asistenti.
Pevně sevřou všechny jeho končetiny a lékař sám se usadí za jeho hlavou. Právě začíná nejstarší neurochirurgická operace v historii lidstva.
Zní to neuvěřitelně, přesto se počátky neurochirurgie (obor zabývající se nervovou soustavou – pozn. red.) datují již do období paleolitu, tedy starší doby kamenné. Četné nálezy kosterních pozůstatků dokládají, že se v Evropě již v 10. století př. n. l.
hojně prováděla trepanace lebky (proražení a vytvoření otvoru v ní)! Lebky nesoucí známky operativního otevření se totiž v počtu několika desítek našly i na našem území.
Že nešlo o náhodná zranění, která si nešťastník přivodil v boji nebo při lovu, dokládá nejen četnost podobných nálezů, ale i jejich provedení. V takových lebkách se totiž nachází jeden až pět přesně tvarovaných otvorů. Jak toho naši předci bez moderních lékařských prostředků dosáhli?
Náročná technika
Když je v roce 1873 v údolí řeky Lozere ve stejnojmenném jihofrancouzském kraji objeveno asi deset uměle navrtaných lebek z doby kamenné, reagují vědci s neskrývaným překvapením.
Nejdříve odhadují, že otvory byly do lebek vytvářeny až po smrti v rámci jakýchsi rituálů. Jenže podrobné analýzy dochovaných pozůstatků dokážou, že operace podstupovali živí pacienti.
Komplikovaný chirurgický zákrok byl údajně ve více než polovině případů úspěšný, rána se hojila a pacient přežil zpravidla několik dalších let. Nezvratně to potvrzují nově vytvořené kostní tkáně v otvoru.
Jeho vyvrtání do lebeční kosti tak, aby nedošlo k poranění tzv. tvrdé pleny mozkové, která chrání mozek, vyžaduje obrovskou zručnost a mnoho znalostí. Přesto pravěcí lékaři dosahují vynikajících výsledků.
K zákroku jsou pravděpodobně využívány nástroje z vybroušeného kamene, kterými se postupně prohlubuje otvor do požadované velikosti. Je přitom pravděpodobné, že trepanace nemocnému skutečně ulevila. Věděli snad naši předchůdci, jak funguje lidský mozek a jak ho léčit?
Znovuobjevení moderní vědou
Ještě ve středověku slouží trepanace k léčbě bolestí hlavy, epilepsie či některých duševních chorob.
Od 14. století se od zákroku postupně upouští a v první polovině 19. století je přední německý chirurg Johann Karl Ernst Dieffenbach (1811–1855) přesvědčen, že „ve většině případů je to bezpečný prostředek, jak nemocného přivést na onen svět.“ Na scénu se trepanace znovu vrací se zavedením anestezie (umělé uspání pacienta nebo znecitlivění určité části těla – pozn. red.) a prostředků zamezujících nákaze, které minimalizují zdravotní rizika.
Dnes je nedílnou součástí moderní neurochirurgie a využívá se například při otocích mozku způsobených úrazem či nemocí. Takových úrazů se v paleolitických bojích o přežití musel udát bezpočet.
Výzkumy prokázaly, že mnoho trepanací bylo skutečně provedeno po zranění hlavy. Zdá se, že tehdejší léčitelé si s následky úrazů, které by jinak mohly být smrtelné, uměli poradit. Měly primitivní kmeny vědomosti, které nyní znovu objevujeme?
