„Patuxent je tak trochu jiný hotel, stojící u silnice číslo 175 vedoucí do amerického Marylandu. Nabízí ubytování 987 hostům a stará se jim o ochranu před vnějším světem.“ Zhruba takhle vtipkuje jeden z ředitelů tohoto nápravného zařízení se svými „klienty“. 

Občas má však k pečlivě vybraným jedincům jinou, prý otcovskou, řeč: „Dostal jsi deset let, a vůbec není jisté, jestli odtud vylezeš ještě někdy živej.

Jestli se příště, až přijedou doktoři z Jessupu, dobrovolně přihlásíš, budeš to tu mít o tři roky kratší a mnohem snazší.“ Navzdory tomuto lákavému slibu se „dobrovolníci“ moc přihlašovat nechtějí.

Jsou si dobře vědomi toho, že většina z vězňů, kteří podstoupili očkování, skončila nakonec na hřbitově. Podle zvěstí se však jako příčina jejich smrti většinou uvádí jen celkové vyčerpání nebo selhání srdce.

Vězni jsou na přelomu 60. a 70. let považováni za občany USA druhé až třetí kategorie. Nemají prakticky žádná práva, a jak následně padá při výsleších doktorů a experimentátorů před radou Kongresu: „Byli mnohem levnější než pokusní šimpanzi“. 

Biologické zbraně jsou přednější

Věznice v Patuxentu patří mezi zařízení, kde se neschválené pokusy na lidech provádějí nejspíš už od roku 1955. Páni v bílých pláštích, kteří sem co tři měsíce jezdí, totiž údajně potřebují znát spoustu odpovědí.

Kdo vzdoruje, je na samotce, nebo jde pod nůž. Ale raději pod nůž než „na včeličku“. Nikdo totiž netuší, co injekční stříkačky obsahují. Pozdější vyšetřování odhalí, že je tu 23 lidí cíleně nakaženo asijskou chřipkou a 55 kapavkou.

Vše kvůli medicínskému výzkumu. Odsouzen za to však není nikdo. To, že si ředitelé nápravného zařízení přivydělávají „pronájmem dobrovolníků“ po celá léta, se však Kongres nikdy oficiálně nedozví. Nepředstoupí před něj ani jeden zneužitý vězeň.

Část experimentů se totiž údajně odehrává přímo na popud nejvyšších vládních míst, konkrétně prý vojenského oddělení vývoje biologických zbraní.