Píše se 16. století, doba je zlá, řádí mor. Oprýskaná loďka si razí cestu mořskými vlnami. Pluje vstříc zoufalství a smrti ztělesňovanými ostrovem, jehož obrysy jsou zahaleny štiplavými oblaky hustého kouře.

<>

◀▶

Ten stoupá k potemnělému nebi z doutnajících hranic, na nichž plameny požírají nemocná lidská těla. Tento prokletý kus pevniny patří zatracencům poznamenaným černou smrtí. Asi jen málokdo by si při tomto beznadějném popisu představil ostrov patřící k italským Benátkám.

Historie Poveglie je pochmurná. V dobách morové epidemie, jejíž hlavní vlny sužují Evropu mezi 15. a 17. stoletím, jsou sem odklízeni umírající nakažení. Takový odsun do ostrovní karantény probíhá samozřejmě většinou nedobrovolně, ani pro ty největší optimisty nemůže být pochyb o tom, že Poveglia je čekárna na smrt.

Po celém ostrově se nacházejí morové jámy, masová pohřebiště obětí černé smrti. Část mrtvých těl je zde také spalována na hromadných hranicích. Na ostrově mělo v tomto tragickém období zemřít na 160 000 nešťastníků.

V těch dobách se lidé začínají na ostrově setkávat s čímsi temným. Zdá se, že mrtví z Poveglie neodcházejí. Proslýchá se, že se na ostrově zjevují jako přízraky a promlouvají k živým ze záhrobí.

DUCHOVÉ V SANATORIU

Přestože se po okolí mluví o tom, že Poveglia je poznamenána tisíci zoufalých osudů, vyrůstá na ostrově v roce 1922 ústav pro choromyslné. Jeho pacienti si stěžují, že se jim zjevují hnijící mrtvoly a ze zdí na ně šeptají hlasy.

Nikdo jim ale nevěří, jsou to přece blázni. A tak se brzy k Poveglii raději nikdo nepřibližuje. A možná, že právě tak by to mělo být. Traduje se, že ve zdejším ústavu působil lékař, který využil příhodné izolace a prováděl na nich nehumánní pokusy za účelem objasnění principů šílenství.

Později prý začíná i on vídat stejné duchy, jako jeho pacienti. Pocit viny prý nakonec doktora dovede až k sebevraždě. Údajně skočí ze zvonice sanatoria. Podle místních příběhů však pád přežil a svůj život dokonal až na zemi pod zvonicí, kde byl údajně uškrcen nadpřirozenou mlhou, která po jeho dopadu vyšla ze země.

Jiné pověsti zase vyprávějí, že byl do zvonice dotlačen a z okna doslova vyhozen jakousi přízračnou silou.

STÍN SMRTI NEMIZÍ

V roce 1968 je sanatorium na Poveglii uzavřeno, pohnutá minulost z opuštěného ostrova ale ani s časem neodchází. Dodnes na Poveglii stojí pobořené budovy hrůzného ústavu pro choromyslné i s jeho vybavením.

Trosky si začíná brát příroda. Země je stále plná lidských kostí a stín smrti a bolesti odsud nechce zmizet. V současné době je ostrov i přes zájem některých problému znalých turistů pro veřejnost striktně uzavřen.

Stále zde údajně dochází k paranormálním událostem a Poveglia se díky tomu stala předmětem bádání mnohých senzibilů a lovců záhad. Jejich nadšení však nesdílejí místní, kteří se od prokleté Poveglie raději drží dál.

I rybáři se prý těmto končinám vyhýbají, protože zde údajně z vody tahají místo ryb lidské ostatky. Říká se dokonce, že část ostrova kdesi v jeho středu je tvořena jen vrstvou zetlených těl. Zajímavostí je, že ostrov má nyní ve své správě italská vláda, která na místě nechala zřídit vinici.

Tak až si příště otevřete láhev vína k pěknému posezení, zkuste se podívat na etiketu, kde dozrávaly hrozny, z nichž se chystáte pít. Doušek lahodného moku z ostrova smrti by asi snadno zhořkl na jazyku.

AUTORKA: Jitka Krulcová