Hlavní město Rumunska Bukurešť má celou řadu tajemných míst, na kterých raději nechcete zůstat v noci sami. Nadpřirozenými jevy je vyhlášený třeba hotel Cismigiu nebo starý sirotčinec v ulici French.

Ovšem vůbec nejhorší pověst má úplně jiné místo – historický klášter Chiajna na okraji čtvrti Giulesti.

Na první pohled je to prostě jen opuštěné místo nedaleko skládky odpadu. Ve skutečnosti ale zdroj řady mýtů a městských legend. Historie kláštera Chiajna je krátká ale pozoruhodná.

Začíná za vlády řeckého vojvody Alexandra Ypsilantise (1725–1805) v druhé půlce 18. století.

Jeho mohutné zdi se však ukazují jako špatný nápad. Během bojů s Turky byl totiž přepaden v domnění, že jde o pevnost, ve které se ukrývají vojáci. Později navíc v jeho zdech umírají desítky lidí během morové epidemie.

PŘÍZRAK Z TRAGICKÉ LÁSKY

Z neznámých důvodů už se kostel nikdy nedočkal očištění a nového vysvěcení. Místo toho je opuštěn a pomalu se z něj stávají ruiny, ve kterých údajně straší duchové těch, kteří v něm a v blízkém okolí zemřeli.

Ti, kdo v něm zůstanou v noci, popisují kromě silného strachu a pocitu, že je něco pozoruje, také sluchové halucinace v podobě odbíjejících zvonů či lidského křiku.

Vůbec nejčastěji se zde má zjevovat přízrak muže jménem Ancutu, který si vzal ženu proti vůli její matky. Ta nakonec ponížení neunesla a svou dceru nechala zabít.

Co však všechny ty údajné zvláštní jevy a paranormální aktivity na tomto místě způsobuje ?

CO ZA TO MŮŽE?

Dle jedné hypotézy byl klášter postaven na dávném obětišti, které se nacházelo v místě nějaké tajemné anomálie. Jiní lidé věří, že za to může zlá energie, která se zde nashromáždila v minulých staletích.

Ať už je pravda jakákoliv, v posledních letech zvěsti o tamních nadpřirozených jevech téměř utichly.

Přesto se však do chrámu vydává ještě méně lidí než dříve. Jde totiž o místo, kde se schází nejrůznější lidé na okraji společnosti, bezdomovci či dokonce satanisté a okultisté, což mají dokládat nejrůznější symboly na tamních zdech.

Čas od času tam zamíří také fanoušci urbexu (staré opuštěné budovy a areály – pozn. redakce) nebo fotografové se svými modelkami. Pod tím vším ale stále zůstává pocit, že tam není vše tak, jak má být. Mohou tamní duchové pouze spát a čekat, až je zase něco probudí?