„Je udivující, jak často jsou oznamována zjevení živých osob,“ podotýká britský spisovatel a televizní dokumentarista John Fairley (*1940). Obvykle se prý zjevují, když jsou v tísni, v akutním stresu nebo krátce před smrtí. 

„Říká se jim tísňová zjevení. Někdy se zdá, že jde o poslední bezmocné volání o pomoc, zatímco zjevují-li se umírající lidé, přicházejí se často jen rozloučit.“ To je ale vše, co o nich můžeme s jistotou říci.

Vše ostatní se pohybuje pouze v rovině spekulací a hypotéz. Co je nutí se objevit a jak k tomu dochází? Badatelé dlouho předpokládají, že k takovým jevům dochází spontánně. Jenže jak se později ukáže, nemusí tomu nutně tak být. Lze totiž vypátrat hned několik případů vědomého zjevení. 

Můžeme se stát přízrakem?

Pokus se zjevením sebe samého provádí už v roce 1886 americký parapsycholog reverend Clarence Godfrey. Jednoho listopadového večera se rozhodne, že se pokusí přenést svůj obraz do pokoje přítelkyně.

Ze všech sil se soustředí a představuje si, jak stojí u nohou postele vybrané osoby. „Moje úsilí trvalo asi osm minut, pak jsem byl vyčerpaný a rychle jsem usnul,“ popisuje Godfey.

Zdůrazňuje přitom, že žena, která měla přijmout jeho obraz nemá o experimentu nejmenší tušení. Reverend se budí přesně v 3.40 ráno ze snu, v němž se mu zdálo, že se opravdu setkal se svou přítelkyní.

„Byl to skutečně jen sen?“ ptá se sám sebe.  Následujícího dne od ženy dostává překvapivou zprávu. Předešlé noci se prý s trhnutím probudila a zmocnil se jí pocit, že někdo vešel do místnosti.

Zaslechla také jakýsi podivný zvuk, ale domnívala se, že by mohlo jít o hašteření ptáků za oknem. Co se dělo pak, jí vyrazilo dech. 

Nezvyklé nutkání

„Pocítila jsem podivnou, nepokojnou touhu vyjít ven z pokoje a sejít po schodech dolů,“ vzpomíná žena. Pocit je tak silný, že mu nedokáže odolat, zapaluje svíčku a jde si alespoň pro sklenici vody v domnění, že ji to alespoň trochu uklidní.

„Když jsem se vracela do pokoje, viděla jsem, jak pod velkým oknem u schodiště stojí pan Godfrey. Byl oblečený jako obvykle a na jeho tváři jsem viděla, že něco velmi vážně pozoruje.“ Jakmile však žena vstoupí na schody, postava zmizí.

Bylo to přesně v 3.40 ráno. Zdá se, že experiment se vydařil. Jak ale vysvětlit samotnou podstatu jevu?  Mnoho parapsychologů se kloní k názoru, že tísňová zjevení úzce souvisí s mimosmyslovým vnímáním.

Intenzivní emoce nebo silné přání prý mohou v určitý okamžik vyslat jakési hypotetické vlny, které citlivý příjemce dokáže podvědomě zaregistrovat a přenést ve zcela konkrétní obraz. 

Vyvolává je přijímač, nebo vysílač?

Jako přijímače v mnoha situacích figurují děti, jak tomu bylo také v případě Clary s Kansasu. Jindy svou roli údajně hraje pevné citové pouto, díky němuž jsou osoby vůči sobě vnímavější.

„Jsou určité důkazy, že v tísňových zjeveních může hrát mysl vysílatele menší roli než mysl příjemce,“ domnívá se spisovatel Fairley.

Jako důvod uvádí fakt, že dojde-li ke zjevení živé osoby, působí tento přelud klidným dojmem a obvykle bývá spatřen tak, jak jej lidé běžně vídají. Nikoli tak, jak vysílatel v daný okamžik skutečně vypadá.

Proti teorii běžného telepatického přenosu ovšem hovoří záznamy badatelů z 19. století. Ty shodně připouštějí, že k tísňovému zjevení může dojít až 12 hodin po samotné krizi. Jaký mechanismus zde tedy funguje?