V den jeho popravy se v Plzni shromáždí velké množství lidí. Všichni mlčky pozorují příchod vůdce chodského povstání, Jana Sladkého Koziny… 

Říká se, že před samotnou popravou Kozina zvedne hlavu, dlouze se podívá na hamižného šlechtice Wolfa Maxmiliána Lammingera (1634–1696), řečeného Lomikar, který stojí za Kozinovou popravou, a zahřmí:

„Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, kdo z nás.“ Příběh tak líčí ve svém románu Psohlavci český spisovatel Alois Jirásek (1851–1930).

Historka se objevuje rovněž v kronice domažlického kláštera od pátera Arnošta Papstmanna (1737–1832). V dobových záznamech ale Kozinovo slavné provolání chybí. Jak je to možné? Proč nejsou slova odsouzence zapsána? A zvolal vůbec něco Kozina před svou smrtí?

Nebo šlo jen o smyšlenou báchorku? Odpovědět je nesnadné. Pravdou ale zůstává, že Lomikar skutečně zemře následujícího roku! Skolí ho totiž mrtvice a říká se, že se tak stalo v okamžiku, když se vysmíval Kozinově proroctví… Nejedná se však o jedinou záhadu, která se k příběhu pojí.

Lomikare, Lomikare

Chodové jsou od nepaměti považováni za strážce západních hranic českých zemí. Za své služby získávají jedinečné výsady a privilegia. Mají snížené daně a nemusí ani robotovat. Po 8. listopadu roku 1620 se ale vše mění.

Porážka českých stavů na Bílé hoře znamená zásadní zásah do osudu země. Chodské vesnice se přitom dostávají do majetku Wolfa Viléma Lammingera z Albenreuthu. A jak píše historik Roman Ferstl: „Po jeho smrti roku 1635 připadlo Chodsko Lammingerům dědičně.

S novou vrchností vedli Chodové při už roku 1652. Na císaři i české komoře se důrazně dožadovali potvrzení starých privilegií.“ Spor se jim však vyhrát nepodaří, ba právě naopak. Píše se konec 17. století a na západě Čech proto propuká selské povstání.

Do jeho čela se staví sedlák z Újezda u Domažlic, Jan Sladký Kozina. Proč se stává vůdcem právě on? A jaký je vůbec jeho osud?

Podnikavý šlechtic

Sedláci se svých výsad nehodlají vzdát. Situace se zhorší ve chvíli, kdy se oblasti ujímá Vilémův syn Wolf Maxmilián Lamminger, řečený Lomikar. Platí totiž za podnikavého šlechtice, který se svůj majetek snaží neustále rozmnožovat.

„U Nemanic otevřel sklářskou huť, ve Kdyni punčochářskou manufakturu a v Peci pod Čerchovem železářskou huť,“ vysvětluje historik Ferstl. Chodům však jeho aktivity nejsou po chuti. Mají vlastní zájmy a neváhají je řešit s císařem Leopoldem I. (1640–1705).

Do Vídně dokonce vypraví delegaci, jíž se účastí i Kozina. Proč se do vzpoury zapojil? Důvody, které přivádí prostého újezdského sedláka do vedoucí pozice protestů, známy nejsou. Skromné vysvětlení nabízí Ferstl:

„Patrně to byly jeho osobní kvality, jež ho postavily vedle draženovského rychtáře Kryštofa Hrubého do popředí událostí.“ Jde snad jen o dobrý charakter a morální čistotu? Opravdu se nejedná o nic víc? Odpovědět není snadné. V tajemství je totiž zahalen i předchozí Kozinův život…

Je to rebel!

Nářky sedláků vyslyšeny nejsou, proto se do Vídně vypraví ještě jednou. Císař je však neustálými prosbami otráven. Odkáže dotěrné poddané na české pány. A mezi nimi má slovo i Lomikar. Podaří se mu přitom prosadit potlačení vzpoury.

Jak vypráví publicista Josef Veselý: „Na Chodsko bylo vysláno vojsko a i tam začalo zatýkání. Některé vesnice se vylidnily a obyvatelé utíkali do lesů.“ Muži a ženy se bojí. Vinu za povstání přitom přiřknou svým třem vůdcům. Patří mezi ně i Jan sladký Kozina.

Proč ale lid vydá své hrdiny? Šlo snad o projev lidské slabosti, či ještě cosi jiného? Zmatečně vyznívají i následující kroky. Popraven má totiž být jen jeden z buřičů. A volba padne na Kozinu. Proč má o život přijít právě on? V nabídce jsou tři vysvětlení.

Podle legend jde o přání samotného Lomikara. Říká se také, že příčinou byl předčasný skon druhého obviněného, Kryštofa Hrubého. A do třetice – Kozina si prý svůj osud vysloužil sám, neboť o odpuštění požádal jako poslední.

Ať už leží pravda kdekoliv, jedno je jasné: Kozinův život se naplní na šibenici 28. listopadu roku 1695.