Příběhy o tajemných a nebezpečných kletbách, které způsobují smrt a utrpení, najdeme snad ve všech kulturách. Málokdy se však týkají celého národa, jako je tomu v případě tzv. Turánské kletby, která má již po celá staletí trápit maďarský národ. Skutečně čelí tato země nějakému zákeřnému kouzlu z dávných časů?

Jen pár kilometrů od dolnouherského města Moháč se šikují desítky tisíc mužů k jedné z největších a nejdůležitějších bitev v dějinách střední Evropy. Vojska tureckého panovníka Sulejmana I. (1494–1566) zahajují útok proti méně početným šikům vedeným českým a uherským králem Ludvíkem Jagellonským (1506–1526).

Obávaný střet o osud Uherského království se mění v naprostou katastrofu. Křesťanští vojáci jsou doslova masakrování dobře vycvičenou a větším počtem děl vyzbrojenou tureckou armádou. Tragicky končí střetnutí i pro samotného krále Ludvíka, který při zběsilém ústupu zajede do bažiny a utone v ní.

Pro celé Uhry je tento moment začátkem velkého utrpení pod tureckou okupací a pro Maďary už navždy symbol naprosté a nebývale smolné porážky. Mnozí dokonce věří, že jde o jeden z nejsilnějších projevů prastaré kletby, která nad jejich národem visí. Kam až mají dle legend a pověstí sahat její kořeny?

POMSTA POHANSKÉHO ŠAMANA

Maďarsko je dozajista krásná země s bohatou a často pohnutou historií a specifickou kulturou. Ve světě se však o Maďarech často říká, že jsou pesimistickým a zamračeným národem.

Ti nejpověrčivější z nich pak věří, že jsou ve skutečnosti jen v područí kletby sahající až do dob vrcholného středověku. Konkrétně na konec 10. století, kdy se po smrti váženého náčelníka a sjednotitele maďarských kmenů Gejzy (940–997) střetne v souboji o trůn jeho křesťansky vychovaný syn Vajk (969–1038) s pohanské zvyky hájícím knížetem Kopáněm (965?–997).

Vajk později přejmenovaný na Štěpána v rozhodující bitvě vítězí a definitivně tak nasměruje nově sjednocenou zemi směrem ke křesťanství. Jenže především pohanští duchovní se s tím odmítají smířit.

„Podle legendy jeden silný šaman oficiálně vrhnul na nový křesťanský národ silnou kletbu. Škodlivé kouzlo zaručující utrpení maďarského národa na dalších tisíc let,“

píše maďarská publicistka a spisovatelka M. J. Mandoki. Co všechno dnes bývá považováno za projev oné kletby?

STOVKY LET UTRPENÍ

Legenda o Turánské kletbě je podle historiků a folkloristů opravdu stará několik stovek let. Věří v ní především méně vzdělaní lidé na venkově, ale nezřídka se o ní hovoří i ve vybranějších kruzích.

Poprvé se o nepřízni Boha a prokletí začíná spekulovat v roce 1241 po strašlivé prohře, kterou uherské vojsko utrpí proti mongolským nájezdníkům v bitvě u Mohi.

Po ní poprvé se Uhry ocitají nechráněné a vystavené strašlivému rabování a ničení ze strany cizích hord. Jenže tím nešťastná a krvavá historie teprve začíná. V roce 1526 přichází nové nebezpečí v podobě Turků.

Osudová bitva u Moháče se stává další tragickou prohrou, která na dlouhých 150 let uvrhne maďarský národ pod krutou nadvládu muslimského nepřítele. Jenže ani pak zvěsti o kletbě neutichají.

Naopak. Velmi silně se o osudovém neštěstí hovoří v 19. století, a to hlavně po krvavě potlačené revoluci proti habsburské nadvládě z let 1848 a 1849. Revoluci, při které umírá mimo jiné i mnoho maďarských vlastenců a elit.

JEN ZÁJEM O POHANSTVÍ?

Události spojované s kletbou lze najít i ve 20. století – například ztrátu obrovského území v rámci vypořádání po první světové válce nebo v krvi utopené Maďarské povstání proti komunistické nadvládě v roce 1956.

I dnes se v Maďarsku nachází nemálo lidí, kteří věří, že byl jejich národ po celých tisíc let zatížený aurou neštěstí. Ta však před dvaceti lety definitivně skončila a uvolnila zemi ze svého sevření. Dokládat to mají desítky let míru a relativní stabilita a prosperita země.

M. J. Mandoki ovšem upozorňuje, že především v ezoterických kruzích se čas od času objeví ještě trochu jiný názor.

„Nová teorie spočívá v tom, že duch onoho pohanského šamana přetrval a pochopil, že Maďaři nikdy zcela neztratili svou starou víru, tradice a kulturu,“ říká Mandoki, která ale zároveň dodává, že to všechno může být prostě jen rostoucí oblibou pohanské mystiky a s tím spojených legend a rituálů.

Je tedy dnešní zájem o historii tzv. Turánské kletby hlavně projevem zvyšující se obliby dávné historie?