Že z nebe prší žáby nebo ryby, o tom už slyšel kdekdo. Ale že by z nebe pršela želatina? To se stalo 7. srpna 1994 v americkém městě Oakville, kde místo kapek deště padají průhledné želatinové kuličky. A pak se místní nemocnice zaplní lidmi s podivnými příznaky…

„Zapnuli jsme stěrače, ale ty to jen rozmazaly, takže jsme za chvíli nic neviděli,“ vzpomíná policista David Lacey z Oakville (stát Washington), kterého s kolegou podivný úkaz zastihne na hlídce.

„Ta hmota byla dost rozbředlá. Jako kdybyste v ruce drželi rosol a mohli jste jí rozmáčknout mezi prsty,“ dodává.

Lidé padají jako mouchy

Želatinový déšť má dohru – domácí zvířata, která se průhledné hmoty byť jen dotkla, začínají churavět a brzy padají mrtvá k zemi. To už se i místní nemocnice plní lidmi, kteří si stěžují na závratě, migrény, nevolnost, dušnost, střevní potíže, trable se sluchem, rozostřené vidění i ztrátu vědomí.

„Došlo to tak daleko, že jsem stěží mohl dýchat,“ vzpomíná policista Lacey, kterého „nemoc“ rovněž sklátila.

To je ale teprve začátek. Želatina z nebe prší ještě pětkrát během následujících týdnů a pokaždé pak následuje příval nových pacientů. Zatímco lidé panikaří, doktoři se můžou jen bezradně škrábat na hlavě.

Sunny Barcliff, dcera jedné z postižených, proto odnese vzorek rosolu na rozbor.

Déšť medúz?

Z prvního rozboru zamrazí – želatina má obsahovat bílé krvinky a dva druhy bakterií, pocházejících ze střev. Druhá, zevrubnější analýza washingtonského zdravotního úřadu sice také najde dva druhy bakterií, ale ty jsou zcela neškodné.

Zbývá zjistit, odkud se želatina vzala – to ale zůstává dodnes záhadou. Místo toho městem víří celá řada spekulací. Ta snad nejbizarnější teorie viní námořnictvo, které prý při cvičení s výbušninami u 100 kilometrů vzdáleného pobřeží vyhodilo do vzduchu hejno medúz. A želatinový déšť měly být kousky medúz.

Jiná teorie zase sází na nějakou novou metodu biologické války, kterou bylo třeba vyzkoušet, a obyvatelé Oakville se tak stali nedobrovolnými pokusnými krysami.