Evenkové, Jakuti, Mansijnci, Nanajci nebo třeba Čukčové. To jsou názvy domorodých kmenů, jejichž potomci dodnes žijí na obrovském území Sibiře.

Právě mezi nimi se už po staletí šíří zvěsti o existenci tajemného divokého člověka či křížence mezi nějakým zvířetem a člověkem, který se má ukrývat na těch nejnepřístupnějších místech divočiny.

Nejčastěji přichází hlášení o výskytu čučuny, jak se bájnému sibiřskému kryptidovi nejčastěji říká, z Jakutska a poloostrova Čukotka. Na začátku 20. století ho několikrát spatří lovci.

Jeden z nich ho dokonce nakreslí a zdá se, že o jeho existenci pochybuje v té době málokdo. Pak se zprávy o čučunovi na chvíli odmlčí. Až v listopadu 1988 na něj prý naráží skupina dětí v Murmanské oblasti na poloostrově Kola.

Jejich svědectví se zpočátku většina lidí směje, ale v dalších dnech údajně spatří i několik myslivců a důkazy o jeho výskytu najde i skupina přivolaných moskevských zoologů. Co na čučunu říkají vědci dnes?

JE TO ČLOVĚK?

Většina badatelů tvrdí, že jeho existence nebyla prokázána a že za většinou pozorování stojí patrně spatření medvěda.

Jenže s tím nesouhlasí ruský kryptozoolog Boris F. Poršněv, podle kterého by čučuna a jeho další asijské obdoby – například mongolský almas nebo třeba himalájský yeti – mohl být posledním zástupcem druhé větve evoluce, na jejímž začátku stál člověk neandrtálský.

Tato větev se po celé tisícovky let přizpůsobovala především okolnímu prostředí na úkor intelektu a dalších pro moderního člověka typických rysů. A podobný názor mají i další. „Je to člověk. Živí se divokou zvěří a maso konzumuje syrové.

Podle očitých svědků žije v brlohu jako medvěd. Jeho hlas je nepříjemný, pronikavý a chraplavý. Jeho hvizd děsí soby i lidi,“ napsal o tomto bájném divokém muži ruský historik a etnograf Gavriil V. Ksenofontov. Skutečně čučunovi rudě září oči a je možné ho spatřit pouze v létě, jak tvrdí?