Na úsvitu starověku se pod noční oblohou krčí muž, náš dávný prapředek. Pravěk už předal pochodeň nové éře, ale on ještě za mihotavého světla ohnivé louče kreslí do kamene výjevy ze života svého lidu.

Jistě netuší, že za 5000 let se nad nimi bude sklánět skupina ruských vědců a z kreseb se stane obrovská záhada.

V roce 1985 objevují sovětští archeologové v sibiřském pohoří Altaj dechberoucí kresby. Nachází je na do té doby nedotčeném pohřebišti ve vesnici Karakol. Kameny, které sloužily jako stěny pohřební lokality, znázorňují zvěř i postavy.

Losi, horské kozy, to jsou zvířata, jež jasně rozpoznáváme. Stejně tak lidské postavy s téměř indiánsky působícími péry ve vlasech. Jenže dávný umělec přidává ještě další typ lidí či spíše humanoidů, jejichž hlavy mají zvláštní protáhlý tvar.

Nebo má jít o jakési rohy, které nosí při pohřebních rituálech? Proč ale mají tak divný vzhled, když malíř jinak všechny lidské proporce zachycoval celkem věrohodně? Nevíme. Někomu připadají jako helmy, případně svatozář. Tím ale záhada teprve začíná.

Kde se vzala tak pestrá paleta?

Lidské ostatky nalezené v hrobech Karakolu nijak neobvyklé nejsou. Žádné zdeformované lebky ani nic podobného, co by osvětlovalo tajemné postavy z kreseb. Odborníky ale zaujme jiná věc – malby jsou vyvedeny polychromně, tedy vícebarevně!

Podle nich jde o první případ takovéhoto využití barev na Sibiři. Konkrétně jde o bílou (vzniká rytím do kamene), černou (rozmazáním sazí), a hlavně červenou a její odstíny. Náš prapředek prostě jen nesebral ze země kámen, kterým pak kreslil.

Vytvořil barvy pomocí ohně a okru.

„Abych to řekl jednoduše – pravěký umělec ten nerost, jímž maloval, musel nahřát u ohně do určité teploty, aby dostal přesný odstín, který potřeboval,“ říká Roman Senin z moskevského Kurčatovova institutu (ústav zabývající se jadernou fyzikou a chemií – pozn. red.).

V podstatě to znamená, že autor malby chápal jednoduchou chemickou reakci. Na jeho dobu neobvyklá věc. Jak ho něco takového napadlo? Nebo se to od někoho naučil?

Barvy i na ostatcích

Ani lidská těla pohřbená mezi pokreslenými kameny podle všeho neunikla barevné výzdobě. Stopy červenooranžové se našly pod očními důlky, černá a šedá pak v oblasti obočí. Ale dnešní vědci se pořád vracejí k té červené.

Fascinuje je skutečnost, že tisíce let zpět dokázal někdo pro barvení použít komplikovanější techniku mající svůj základ ve vědě. Podobně jako u jiných pravěkých maleb, převážně jeskynních, se i zde můžeme o přesném významu spíše dohadovat.

Pravděpodobně by měly zobrazovat pohřební rituály místního obyvatelstva, ale jistě to nevíme. Alexandr Pakunov z Institutu archeologie na Ruské akademii věd k tomu dodává:

„Výsledky analýzy složení nátěrových hmot používaných v Karakolu svědčí o schopnosti dávných obyvatel Altaje odlišovat pigment podle jeho zabarvení a vlastností.“ Proto vědci také věří, že každý barevný tón v malbách má svůj specifický význam. Jaký přesně?