Odbila půlnoc. V letmém svitu hvězd se mihne černý plášť. Prokletý duch zdejšího pána vyráží na další noční obhlídku. Společnost mu může dělat plačící přízrak ženy bloudící nad místem, kam potají pohřbila své dítko…
Píše se rok 1121, na českém knížecím trůně zrovna sedí Přemyslovec Vladislav I. (asi 1070 – 1125), Moravu sužují rozsáhlé povodně a krom toho se právě z tohoto roku dochová první písemná zmínka o hradu Přimda.
Dočteme se o něm v Kosmově kronice:
„…Postavili nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdu, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále.“ Ona strmá skála je 848metrovým kopcem, a ač to zatím archeologické výzkumy neprokázaly, je docela dobře možné, že tu ještě dříve stávalo hradiště.
Přimdu najdete na stejnojmenném vršku nad stejnojmenným městem dodnes. A byť pozlátko původní slávy již dávno ztratila, s největší pravděpodobností jde o zříceninu nejstaršího známého kamenného hradu na našem území!

To mi něco připomíná…
Pokud jste se někdy prošli bavorským hradem Flossenbürg v zemském okrese Neustadt nebo třeba hradem Chammeregg ležícím u německého města Kouba ve vládním obvodu Horní Falc, spatříte při návštěvě Přimdy značné stavební podobnosti.
Vše nahrává tomu, že je dnešní zřícenina německého původu. A tak se není co divit, že chvíli po její dostavbě klepe na vrata vojsko Vladislava I. Německá výstavbu za linií pohraničního hvozdu samozřejmě není knížeti po chuti a „novostavba“ je rychle dobyta.
Přimda se tak mění ve významné sídlo východo-západní obchodní cesty spojující Norimberk s Prahou. Známe ji pod názvy Zlatá cesta nebo Via Carolina. A čím výnosnější je stezka, tím důležitější je Přimda. Ve 13. století se dočká bytelné dostavby.
Být kastelánem na tomto hradě znamená vykonávat jeden z nejváženějších přemyslovských úřadů!

Prokletý plenitel
Zdejší vězení tu na vlastní kůži okusí budoucí kníže Soběslav II. (asi 1128–1180) a zhruba o století později zřejmě i Přemysl Otakar II. (1233–1278). Přes Přimdu míří také roku 1414 Jan Hus (asi 1370–1415) do Kostnice.
O 13 let později to budou právě husité, kdo hrad vyplení. To v 15. a 16. století se stane oblíbenou zástavou. Právě takto spadne v letech 1454 až 1592 do klína třeba pánům ze Švamberka. Podle legendy tu zanechají stopu, která děsí po nocích až dodnes.
Jedna z hradních paní totiž se vzdouvajícím se břichem vyrazí do lesů za bylinkářkou. Po cestě ale v bolestech potratí. Ve strachu z manželovy reakce nedonošené dítko zahrabe kdesi před hradbami. Sama umírá o pár dní později. Její duše však nenajde pokoje.
Dodnes bloudí zříceninou a lká nad ztraceným děťátkem. O půlnoci tu můžete narazit také na děsivého černého rytíře. Má jít o podkomořího Přemysla Otakara II., Dětřicha Spatzmana z Kostelce.
Špitá se o něm, že nechá vydrancovat cisterciácký klášter Valdsasy v Řezenské diecézi. „Budiž proklet!“, zakřičí prý na jeho účet jistý mnich – a tak se i stane.

