Bezmála půl století si ruští archeologové při pohledu na úchvatnou hliněnou podobiznu člověka kladli otázku: Co se skrývá uvnitř? Předpokládali, že tam musí být lidská lebka, ale až nejmodernější technologie jim odhalila pravdu – je tam lebka ovce! Jenže proč?

Otázek o tajemném artefaktu spíše přibývá, než že by se cokoliv objasnilo.

Posmrtná maska tagarské kultury (kultura doby železné sídlící kolem horního a středního toku ruské řeky Jenisej – pozn. red.) je nalezena roku 1968 v sovětské Chakasii na jihu Sibiře profesorem Anatolijem Martinovem.

Archeologicky nesmírně cenný artefakt má elegantní rysy a zřejmě zobrazuje pohledného mladého válečníka. Tehdejší rentgenové snímky naznačují, že na kostech uvnitř hliněné hlavy je něco podivného, ale víc odhalit nedokážou.

Až novodobá éra fluoroskopie, zobrazovacího systému používaného lékaři k získání pohyblivého obrazu uvnitř těla, přinese nové skutečnosti. A hodně nečekané…

Šokující objev

V roce 1971 profesor Martinov píše: „Uvnitř hliněného hlavy jsou lebeční kosti a malý dutý prostor, který ale svou velikostí neodpovídá rozměrům lebky člověka.“ Nikdo nedovolí lebku otevřít, protože by tím došlo k poškození výjimečného muzejního kousku.

Uplyne několik desítek let a vědci se ke zkoumání pozůstatků tagarské kultury, známé svými složitými pohřebními rituály, vrátí. Například se zajímají o obrovské díry v zemi, něco mezi jámami a kryptami, kde nachází pohromadě i 200 spálených těl.

Dr. Olga Vadětskaja si pak všímá, že tváře mají zakryté hlínou. Ukáže se, že byl na jejich lebce v podstatě vymodelován nový obličej, i s použitím sádry.

Proto všechny překvapí, když vyjde najevo, že pod hliněnou hlavou od profesora Martinova se skrývá lebka ovce! Jde snad o nějaký dávný žert? Pomstu? Anebo za tím máme hledat magii?

Kouzelná moc

Jak se jehněčí lebka ocitla v lidských ostatcích? Tuhle záhadu se snaží vyřešit tým ruské profesorky Natalie Polosmak z Institutu pro archeologii a etnografii v Novosibirsku, a jejího krajana Dr. Konstantina Kupera z Ruské akademie věd. Polosmak má dvě teorie.

V první z nich věří, že tímto neobvyklým způsobem bylo pohřbeno tělo člověka, který zmizel, a už ho nikdy nenašli. Mohl se ztratit v tajze, utopit, či být někým zabit.

Proto pak jeho druhové stvořili tohoto dvojníka, do něhož se měla vtělit mužova duše, aby mohl být odeslán na onen svět za ostatními.

„Archeologové znají i jiná lidská pohřebiště, kde se našly pouze zvířecí ostatky, coby jejich symbolické náhražky,“ říká Polosmak.

Dle druhé teorie může jít doslova o obětního beránka, velmi častý jev v mnoha dávných kulturách, který byl takto nabídnut k obětování místo žijícího člověka, jenž díky tomu získal šanci na nový život. Zafungoval magický rituál? Spokojili se bohové se zvířecím náhradníkem?

Jde o mumii?

Třetí teorii nabízí Dr. Vadětskaja, která se posmrtnými maskami z kraje kolem sibiřské řeky Jenisej zabývá dlouhodobě. Podle ní se typický zdejší pohřeb skládal ze dvou částí.

Nejprve Tagarové vložili tělo do kamenné rakve, kterou poté na několik let zakopali do mělkého hrobu. Hlavním cílem prý byla částečná mumifikace. Kůže a tkáně se sice rozložily, ale šlachy a mícha vydržely. Takže se pak mohla vyjmout celá kostra.

Do lebky se udělala díra, aby se vyndaly zbytky mozku. Následně se hlava připevnila zpět ke zbytku těla, vyzdobenému různým listím, větvičkami, kožešinami apod.

Coby poslední krok se pak lebka skrze očnice naplnila hlínou, načež se vymodeloval i zbytek obličeje, tak, aby byl nebožtíkovi co nejpodobnější. V této formě se navrátil zpět ke své rodině, kde přebýval, dokud neproběhl další, ještě větší pohřeb.

Dr. Vadětskaja věří, že jehněčí lebka mohla posloužit jako náhražka místo skutečné lebky zesnulého, který například v mezičase mezi dvěma pohřby hlavu ztratil. Najisto ale zatím nevíme nic. Snad nám tedy další bádání odhalí úplnou pravdu o tomto podivuhodném objevu!