Ve Venezuele u města Maracaibo se rozprostírá stejnojmenné jezero. Napájí jej řeka Catacumbo. Rozprostírá se v horském údolí mezi hřbety Sierra de Perija na západě a Cordilera de Mérida na východě.
Jeho rozloha je asi 13 000 kilometrů čtverečných a hloubka se mění od 2 metrů do maxima 250 m na jihu.
A právě toto místo patří k jedné obrovské záhadě na světě. Jezero je totiž obrovským magnetem blesků. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že se zde v průměru každý den, v místě kde ústí řeka Catacumbo, objeví až 40 tisíc blesků.
Nejde jen o jednorázovou záležitost, tento stav trvá již tisíciletí. Prakticky se tak každý den opakuje stejné divadlo, kdy obvykle ve dvou etapách se tu bouře objevují po dobu sedmi hodin.
Škoda že tuto energii nelze využít, vždyť roční průměr přesahuje milion blesků. A přitom by jen zdejší desetiminutová bouře postačila na napájení osvětlení celé Jižní Ameriky.
Bouřím se zde přezdívá bouře Catatumbská a nikdo dosud spolehlivě nezjistil, jak vznikají a proč nikdy nekončí. Někdy se těmto Catatumberským říká tichá. To když přichází přes jezero, jsou ve městě vidět blesky, ale nikoliv hřmění. Tady nejde o záhadu.
Jen to, že ze vzdálenosti 30 km a s odrazem v jezeře jsou vidět blesky, jejich hřmění sem ale nedolehne.
Přesto se intenzita bouří během roku poněkud liší. Méně jich je jen po dobu suších měsíců, jako jsou leden a únor, naopak například v říjnu hromy a blesky prakticky neutichají a na obloze je možno spatřit asi 28 blesků každou minutu. Jejich délka je kolem 5 kilometrů.
Každého asi napadne, zda a jak mohou v této oblasti žít lidé. Opak je však pravdou. Místní lidé bouře milují a nedají na ně dopustit. Naopak je vyděsila mimořádná událost, když jeden rok se bouře neobjevily po dobu několika týdnů.
Ale již je všechno v pořádku k radosti jak místních obyvatel, tak početných turistů, kteří sem za touto atrakcí houfně přijíždějí.
Vlastně bychom měli být rádi po celé zeměkouli. Toto místo je podle venezuelských meteorologů největším přírodním generátorem ozónu pro celou planetu.
Už z tohoto důvodu je potřeba si přát, aby bouře nad jezerem nikdy neutichly a jejich blesky dál „vyráběly“ životadárný ozon.
A protože je Maracaibo v přímé blízkosti oceánu, je také přirozeným obrovským majákem pro obchodní lodě a rybáře. Žádný z majáků po světě se nemůže pochlubit tím, že by jeho světlo bylo viditelné až ze vzdálenosti 450 kilometrů.
Jak už to bývá, hledali i zde vědci vysvětlení fenoménu nekonečných bouří.
Některé teorie je dávají do souvislosti s ionizovaným metanem z rozkládající se vegetace u jezera při stálé vlhkosti, jiné s proudím chladným vzduchem z And, který se ve zdejší jezerní pánví míchá s prohřátým vzduchem z Karibiku.
Ale možná že zde funguje i nějaký odkaz dávných předků, jehož příběh už dnes neznáme.
Ať už je tajemství jezera Maracaibo jakékoliv, jeho odkaz můžeme přijímat stejně radostně, jako místní obyvatelé, kteří jsou na něj právem pyšní.