V německé historii umění obzvláště působivě rezonuje jméno Loreley. Jeho nositelku bychom mohli označit za sestřenku starořeckých sirén, které lákaly námořníky blíže k pobřeží, aby se poměřili s nebezpečnými útesy.

Pověst o Loreley je navždy spojena s výraznou skálou na břehu Rýna. Co však není pravděpodobně mýtus, je „zpěv“, kterým Loreley vábila posádky plavidel.

Dominantní skála pojmenovaná Loreley se nachází v německé spolkové zemi Porýní-Falc. Řeka Rýn je zde zúžena až na třetinu své obvyklé šířky. Říční proud je v těchto místech velmi silný. Komplikaci pro lodní dopravu představují i skaliska pod hladinou.

Loreley v literatuře

Mýtus o vodní víle, která svým zpěvem dezorientuje, ba omámí lodníky natolik, že s blaženým úsměvem plují vstříc záhubě, byl literárně zpracován již v roce 1801. Slavnou básní však Loreley proslavil zejména Henrich Heine (1797-1856) o více než dvacet let později.

Pokud se domníváte, že nyní prozradíme jméno dívky, která byla předobrazem pro vytvoření postavy Loreley, musíme vás zklamat.

Zdá se, že je to skutečně jen nádherná legenda zasazená do působivé přírodní scenérie. Reálná však může být ona „píseň“, kterou Loreley lákala plavce. Co tím máme na mysli?

Zvukové efekty

Už jazykovědci upozornili, že jméno bytosti a potažmo i oné konkrétní skály, vzniklo složením dvou výrazů, a to staroněmeckého „lureln“ (mručet) a keltského „ley“ (skála). Loreley tedy znamená cosi jako mručící skála.

O zvukovou složku se v tomto místě postarala sama příroda – říční proud a malý vodopád. Když se lodě blížily k tomuto místu, uslyšely jejich posádky cosi, co by se mohlo nazvat mručivým zpěvem. Efekt byl ještě zesílen odrazem zvuku od skály. Zejména pro chatrná plavidla minulosti byla voda pod skálou smrtelnou pastí.

A kdo za to mohl? Samozřejmě, nepozorní lodníci jsou bez viny, špatný technický stav plavidla je přehlížen, chyby kormidelníka odpuštěny. Ostatně, i básník Heine měl jasno, když veršoval:

Vír loďku podemílá, už nahnul se její kraj, to všecko způsobila svým zpěvem Loreley.