Shromážděný dav napjatě čeká, až sluha odemkne zámek do zapečetěné místnosti. „To není možné,“ hlesne kdosi, když se dveře otevřou. Uvnitř pokoje se totiž otáčí obří kolo. To přitom před dlouhými šesti týdny rozpohyboval hodinář Johann Bessler.

A stroj bez vnějšího zdroje energie stále pracuje! Jde o geniální vynález, nebo o důmyslný švindl?

V německém městečku Gera je všechno vzhůru nohama. Roku 1712 sem totiž dorazí muž, který se představuje jako Orffyreus.

Nejde přitom o šarlatána, ale o vědce a hodináře Johanna Besslera (1681–1745), který si nový pseudonym vytvořil přepisem svého příjmení pomocí prastaré šifry. „Vynalezl jsem samočinný stroj,“ tvrdí rodák ze Žitavy.

Takzvané perpetuum mobile ale podle většiny vědců nejde vyrobit. Patentové úřady dosud všechny žádosti o zápis odmítly.

Když ale roku 1712 Orffyreus před zraky obyvatel Gery jemně strčí do svého kola, začne se s pravidelnou rychlostí otáčet, aniž by kdy s pohybem údajně skončilo. Jak je to možné?

Neobvyklá zkouška

Lankrabě hesensko-kasselský je nadmíru spokojený. Orrfyreus po úspěchu v Geře představí následně svůj samohyb ve středoněmeckém Merseburgu. Právě zde upoutá pozornost Karla I. Hesensko-Kasselského (1654–1730), který vědce pozve na svůj zámek Weissenstein.

„Bessler zde roku 1717 sestrojil své největší kolo, o průměru přes tři a půl metru a šířce třiceti šesti centimetrů,“ píše britský záhadolog Matt Lamy. Vylepšený vynález se prý nepřetržitě otáčí šestadvacetkrát za minutu.

Někdejší hodinář by na něj rád získal patent, a proto svému mecenáši navrhne neobvyklou zkoušku.

V rukách předních vědců

„Tímto se z vás stává komerční rada,“ prohlašuje lankrabě slavnostně a třese rukou šťastnému Besslerovi. Test spočívá v tom, že je kolo 20. listopadu 1717 uvedeno do provozu a uzamčeno do zapečetěné místnosti.

O dva týdny později je pokoj otevřen a stroj zkontrolován. Podle svědků se stále točil. Orrfyreus později zkoušku zopakuje. Doba, po kterou je místnost uzamčená, je tentokrát prodloužena na šest týdnů. Výsledek je ale stejný.

Kolo se točí konstantní rychlostí 26 otáček za minutu. Lankrabě proto vynálezci udělí patent a titul komerčního rady. Stroj pak zkoumají přední vědci té doby, především Holanďan Willem Gravesande (1688–1742), jak funguje, nezjistí, žádný podvod ale neodhalí.

Chce ho koupit car

Besslerova chlouba leží rozbitá na zemi. Někdejší hodinář si řekne o 20 tisíc liber za prozrazení tajemství, jak zázračný vynález funguje. Zájem o jeho koupi projeví ruský car Petr Veliký (1672–1725).

Ten Gravesandovi zadá, aby ho ještě jednou důkladně prohlédl. Orrfyreus má ovšem za to, že chtějí zjistit, jak funguje a bez zaplacení si postavit vlastní. Kolo proto rychle rozbije a z prodeje sejde. Bessler si nakonec své tajemství bohužel vezme do hrobu.

„Říká se, že určité stopy zanechal, a až se rozluští, ukáže se, jak jeho stroj úžasně fungoval,“ upozorňuje Lamy. Podle vědcovy služebné šlo nicméně o švindl a kolo bylo poháněno soustavou hřídelí z vedlejší místnosti, kde najatá osoba točila klikou. Je možné, že by si toho ale lankrabě ani nikdo další nevšimnul?