Jméno Nebcheperure Tutanchamon (asi 1345–1327 př. n. l.) patří nikterak významnému faraonovi Egypta.

Dnes by příliš lidí nezajímalo, kdyby britský archeolog a egyptolog Howard Carter (1874–1939) v listopadu roku 1922 neobjevil v egyptském Údolí králů nedaleko Luxoru na západním břehu Nilu jeho nevyloupenou hrobku…

Nález kromě vědecké obce silně zaujal i veřejnost po celém světě. Brzy po otevření hrobky se totiž začíná hovořit o tom, že faraonův klid chránila tajemná a smrtonosná kletba.

Cesta Howarda Cartera k odhalení Tutanchamonovy hrobky začíná na samém počátku 20. století.

Když neúnavný Carter po letech mravenčí práce konečně stane v hrobce staroegyptského vládce, který zemřel za nejasných okolností v pouhých devatenácti letech, je překvapen. Možná i zklamán.

Více než tři tisíciletí stará pohřební komora s křemencovým sarkofágem uloženým ve čtyřech zlatých truhlách je totiž nečekaně malá, jen 6,4 metry dlouhá a 4 metry široká.

Pokladnice s kanopami (nádoby na uchování orgánů vyjmutých z těla při mumifikaci – pozn. red.), předsíň a vstupní chodba na tom nejsou o nic lépe.

Prostorová skromnost hrobky faraona Tutanchamona je však bohatě vyvážena poklady, které v ní byly spolu s vládcem pohřbeny.

Ačkoliv se podařilo prokázat, že hrobku ještě před profesionálními badateli našli zloději, Tutanchamonův poklad šokuje svou objemností, zachovalostí a hodnotou, která je vzhledem ke stáří předmětů nevyčíslitelná.

Kletba faraonů

Pouhého půl roku po odkrytí Tutanchamonovy hrobky začíná kolem Cartera nebezpečně kroužit smrt. V roce 1923 umírá jeho sponzor a přítel lord Carnarvon. Příčinou skonu je akutní bakteriální infekce z komářího štípance, který si lord rozškrábl při holení.

Je jen náhoda, že infikovaný komár jej štípl přesně na místě, kde měl faraon Tutanchamon na obličeji jizvu?

V okamžiku Carnarvonovy smrti údajně na chvíli záhadně pohasnou světla v celé Káhiře a ve stejnou dobu prý jeho foxteriér na zámku v daleké Anglii padne mrtvý k zemi, jako by do něj sjel blesk.

Znalci problematiky starého Egypta tehdy upozorňují na legendy o záhrobní moci faraonů a jejich nadpřirozených ochránců a vyčítají objevitelům hrobu nedostatek úcty.

Ještě téhož roku pak náhle umírají archeologové Ahmad Karnal a William Goodyear, kteří se podíleli na odkrývání Tutanchamonovy hrobky, nebo americký miliardář George Jay Gould.

Tomu se stane osudnou prudká horečka, která jej skolí jen několik hodin po jeho soukromé exkurzi do Tutanchamonovy hrobky.

Následující rok umírají i další spolupracovníci objevitelů hrobky, rentgenolog Archibald Douglas Reid a archeolog Hugh Gerard Evelyn White (1884–1924). To už média živě spekulují o kletbě faraonů – smrtícím kouzlu, které střeží klid mrtvých vládců Egypta.

Proč Carter unikl?

V roce 1928 předčasně skoná Carterův pomocník Arthur C. Mace. Výše jmenovaní však nejsou jediní, jejichž smrt je s kletbou spojována.

Sérii úmrtí osob zúčastněných na odhalení mysteriózní hrobky uzavírá skon samotného Howarda Cartera, k němuž však dojde až v roce 1939 a který není s kletbou spojován. Velký objevitel umírá na rakovinu a až do konce života faraonovu kletbu odmítá.

Proč Carter, nejvýznamnější iniciátor odkrytí hrobky, nezemřel za nějakých podezřelých, až tajemných okolností jako třeba Carnarvon?

Skeptičtí vědci se s tím nehodlají smířit a předkládají veřejnosti alternativní teorii založenou na názoru, že nezabíjela ona uvažovaná kletba, nýbrž nebezpečné zmutované mikroorganismy přežívající v po staletí zapečetěném hrobě.

Další nabízené racionální vysvětlení je otrava – malby na stěnách krypty údajně mohly být natřené jedem. Byla tedy příčina úmrtí lidí, kteří sestoupili do Tutanchamonova hrobu vědecky vysvětlitelná?

Za pozornost v této souvislosti jistě stojí i případ egyptologa z Káhirské univerzity jménem Izzudín Táhá. Ten zemřel cestou domů z jisté odborné konference, na níž označil kletbu faraonů za pouhou pohádku a zesměšnil ji. Příčinou smrti byla autonehoda zaviněná náhlou zástavou jeho srdce.