Obrovští mořští hadi, kteří ve svých smyčkách drtí celé lodě, krakeni a neskutečné chobotnice. Žraloci větší než autobus i medúzy s desítkami metrů dlouhým závojem. Tato a mnohá další monstra z hlubin prostupují námořními legendami po celém světě. 

Mořské ekosystémy patří skutečně mezi ta místa na Zemi, která známe nejméně. A to přesto, že pokrývají 70,8 % zemského povrchu. Za probádané dnes máme asi 10 %, ale to jen co se týče svrchních vrstev. To nejzajímavější se pod hladinou ještě může skrývat.

Zatímco se potápěči dostanou jen několik desítek metrů hluboko, a specializovaná technika prozkoumává dno oceánu jen ojediněle, pořád jsou tu mnohakilometrové temné propasti, o nichž netušíme téměř nic.

Právě zde mohou odpočívat druhy, které považujeme za vyhynulé. Co tomu nasvědčuje?

Důkazy o zázračných přežitích

Tým badatelů nedaleko jihoamerické řeky Paraná v roce 2009 odkryje dva fragmenty čelisti živočicha Megapiranha paranensis. Piraňa, která se proháněla kalnými vodami přítoků Amazonky naposledy před 8–10 miliony let, dorůstala až jeden metr délky!

Krátce po objevu paleontologů ale propukne mnohem větší senzace. Ryba, která se už miliony let zdála být vyhynulou, se údajně houpe na háčku profesionálního amerického rybáře-cestovatele Franka Magallense  jen několik kilometrů od archeologického naleziště.

Pochopitelně, že unikne, ovšem následná bouře diskuzí znovu otevře palčivé téma. Nakolik je možné počítat s tím, že na vyhynulé druhohorní druhy už nenarazíme?

Ostatně, například ostrorepi (přezdívaní „žijící fosílie“), tedy hranatci, žijící zejména v Mexickém zálivu nebo na severním pobřeží Severní Ameriky, jsou přímí potomci mnohem starších trilobitů. V oceánech se vyskytují už 570 milionů let!

Byli tu dávno před hrozivými praještěry, a bez problémů tu nejspíš budou žít i dlouho po nás. Jaké další pravěké „nestvůry“ světové vody ukrývají?