Víra v posmrtný život provází lidstvo už od jeho počátků a stejně je tomu i s pokusy se záhrobím komunikovat. Historie vyvolávání duchů je plná tajemných osobností, neobjasněných událostí a samozřejmě i podvodů. Kde to všechno začalo?

Do vysoké haly přichází vybraná společnost, ve které nechybí významní obchodníci i se svými ženami, a dokonce i dva římští senátoři. Všichni se usadí kolem stolu, na který předtím otroci vyskládali velké množství jídla. Mouka, vejce, olej, víno.

To všechno má podle prastarého umění nekromantie sloužit k přivolání ducha bývalého pána tohoto domu, který právě u tohoto stolu s oblibou jedl.  Vysoký muž v bílém rouchu, začne odříkávat magické formule.

O chvíli později už všichni přítomní sborově přivolávají ducha, který, jak věří, stále setrvává na tomto místě. V nejhlubším tichu, jako by náhle zaznělo nezřetelné šeptání. Byl to jen projev fantazie, nebo skutečně promluvila duše z říše mrtvých?

Takovou otázku si při svých seancích nepokládali jen staří Římané. Historie ukazuje, že vyvolávání duchů doprovázelo lidstvo ve všech obdobích.

Je vyvolávání zakázáno už v Bibli?

Ač by se mohlo zdát, že spiritismus, tedy víra v posmrtný život a v komunikaci se zemřelými je jen pár století starou záležitostí, opak je pravdou. „Základní principy jsou staré jako lidstvo samo.

Nekromancii, tedy jakési přivolávání mrtvých za účelem věštění, najdeme ve všech dobách, nejčastěji u přírodních národů,“ vysvětluje americký badatel Clint Tibbs.

Běžně se podle něj provádělo ve starém Egyptě, Řecku i Římě. Antický básník Homér kupříkladu popisuje, jak kouzelnice Kirké vyvolala ducha věštce u hradeb města Trója. O komunikaci s mrtvými se snažili i středověcí okultisté.

Hovoří o tom kupříkladu německý učenec Agrippa z Nettesheimu (1486–1535) a traduje se, že do světa mrtvých dokázal několikrát nahlédnout i král Karel IV. (1316–1378). Byl skutečně velmi silným médiem, jak dnes věří záhadologové?

Mrtví se nesmí rušit

Zmínky o vyvolávání duchů najdeme i v nejslavnějším náboženském textu, v Bibli.

Například v První knize Samuelově, kde se vypráví o židovském králi Saulovi. Ten sice vyhnal ze svého území všechny ty, kteří provozovali magii a jasnovidectví, nakonec ale v nouzi sám vyhledal pomoc vyvolávačky mrtvých.

Chtěl se totiž poradit se svým předchůdcem Samuelem. „Žena Saulovi odvětila: ,Vidím božský zjev, jak vystupuje ze země.´ Řekl jí: ,Jak vypadá?´ Odpověděla:

,Vystupuje starý muž, zahalený pláštěm.´ Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a klaněl se,“ stojí přímo v jedné pasáži, která pokračuje výtkou ducha, že se nemá rušit klid zemřelých.

Saul je za svou drzost potrestán a pasáž je dodnes brána jako jeden z důvodů, proč křesťanství považuje vyvolávání duchů za špatné. Je to zároveň důkaz, že s vyvoláváním mrtvých měli zkušenosti už prastaří pisatelé biblických textů?