Indický chirurg na kovové destičce tvaruje kus uříznuté kůže. Musí pracovat rychle a přitom přesně. Když si je stoprocentně jistý výsledkem, bere do ruky jehlu s bavlněnou nití a tkáň přišívá k ohyzdnému otvoru uprostřed obličeje. Píše se rok 700 před naším letopočtem a pacientka právě dostala nový nos.

„Zase jedna cizoložnice,“ posteskne si indický chirurg Sushruta, když si prohlédne ženu s ošklivou ranou uprostřed obličeje. Uřízli jí nos za to, že ji manžel přistihl při nevěře. Podobně ve starověké Indii trestali i dopadené zlodějíčky.

První zmínky o plastických operacích nosu jsou z doby 3000 př. n. l., podrobný popis pochází ze 7. století př. n. l. Úspěšnost léčby byla poměrně vysoká, pokud se do rány nedostala infekce. Operace se popsaným způsobem prováděly ještě v 18. století.

Postačí kus tváře

Sushruta si připraví soupravu ostře nabroušených skalpelů a dalších nástrojů. Omámené ženě pak odřízne kus kůže z čela nebo tváře.

„Popisovaný operační postup prováděly kasty hrnčířů a využívaly přitom tvářového laloku k rekonstrukci nosu,“ píše český plastický chirurg Jan Měšťák. K vytvarování nosu Sushrutovi poslouží kovová destička a ten pak přišije k zahojené ráně.

Nosní protéza má i dírky. Aby dýchací cesty zůstaly průchodné, umístí do nich dřevěné trubičky.

Hodí se i mravenčí hlavičky

„Indové byli vynikajícími chirurgy, jako jediní na svou dobu dokázali provádět rozsáhlé operace jak na povrchu, tak uvnitř těla,“ potvrzuje britská autorka Nancy Duinová.

Starověcí indičtí lékaři mají ke svým operacím k dispozici dokonce celý zbrojní arzenál, který zahrnuje celkem 121 různých chirurgických nástrojů, ne nepodobných dnešním.

Nechybí dokonce ani speciální tmely, mravenčí hlavičky na uzavírání ran a pomůcky určené k šití ran bavlnou.

Tajemství se neprozrazuje

Už v 7. století se řecký lékař Paulus Aegineta snaží o to, aby se východní zkušenosti z plastické chirurgie, které zachycuje spis Sushruta Samhita, uplatnily i v Evropě.

Metoda plastiky nosu podle indického způsobu je proto běžná ještě v 18. století, a dokonce i později. Přesný popis, jak oprava nosu probíhá, ale drží rodiny lékařů v tajnosti a předávají si ho z generace na generaci.

Takzvaná „indická plastika“ je mistrovským dílem hrstky vyvolených doktorů. „Její použití nachází v různých modifikacích široké uplatnění i v soudobé rekonstrukční chirurgii,“ přiznává indickým lékařům zásluhy Měšťák.

Trest useknutím ruky

Ale ne všichni lékaři to měli tak jednoduché.

Zákoník babylonského krále Chammurapiho popisuje devět paragrafů, týkajících se činnosti chirurgů. Podle Chammurapiho textu jim za povedený zákrok patří dostatečná odměna.

Když ale udělají při operaci chybu, nemine je trest. Mohou dokonce i přijít o ruku. Oběť jejich nedbalosti také musí dostat patřičné odškodnění.