V Českém středohoří u obce Kostomlaty pod Milešovkou se vypíná romantické zřícenina hradu Kostomlaty. Ten měl stát na místě bájného hradu Sukoslav, ale je zřejmé, že v tomto případě si kronikář Hájek z Libočan (konec 15. st.–1553) něco přibájil.
Udatný Sukoslav, ani jeho soupeř kníže Hostivít nejsou historickými postavami a zmíněný hrad neexistoval.
Hrad Kostomlaty údajně vznikl kolem roku 1300 zásluhou pánů z Rýzmburku. Jako téměř u všech hradů, i zde docházelo ke změnám v jejich držení.
Historici se zmiňují například o roce 1333, kdy prodal Boreš z Oseka (1210/1215 – 1277) hrad Chotěborovi z Herštejna, nebo hned v roce 1335 vykoupil hrad i s panstvím moravský markrabě Karel, pozdější císař Karel IV.
(1316–1378) Objevují se i náznaky, že hrad vlastnili i templáři, což by v tomto případě muselo být někdy před rokem 1333. Ale jak šly dějiny, přestaly být hrady pro panstvo pohodlným příbytkem. Proto je opouštěly a stavěli si pohodlnější sídla ve městech a okolí.
Ještě v dobách slávy hradů a jejich dobývání se k hradu Kostomlaty se váže i příhoda s hejtmanem Jakubem z Vřesovic (cca 1390–1462) . Pro svou malou postavu byl nazýván Jakoubkem. Po Žižkově smrti byl jedním z významných husitských hejtmanů.
V době, kdy se schylovalo k bitvě u Lipan, právě obléhal hrad Kostomlaty. Ten také dobyl a připojil ke svému panství.
Prokopu Holému (asi 1380–1434) však nepřišel na pomoc a zradil tak husity. Faktem je, že uměl využívat situace ve svůj prospěch.
Jakoubek poté sloužil Habsburkům, císaři Zikmundovi (1368–1437) ale také Jiřímu z Poděbrad (1420–1471) .
Zrada husitů se mu prý nevyplatila. Po smrti nenašla jeho duše klid a tak ho prý lze spatřit o půlnoci, jak bloudí jeho duch po troskách hradu. Jako cejch má na čele černou skvrnu v podobě husitského kalichu.
Možná i proto od 16. století je hrad pustý, jako by odtud vyhnal další majitele. Podle pověsti čeká stále na vysvobození. To mu může přinést pouze ten, kdo před Jakoubkem z Vřesovic o půlnoci poklekne, pomodlí se za jeho duši a setře černou skvrnu z jeho čela.
Ale je otázkou, komu by se asi chtělo toto podstoupit. Ostatně, jak připouští citliví jedinci a senzibilové, někdy se tady i v denních hodinách mezi troskami na určitých místech cítí zvláštně. Jako by zde zůstaly různé energie napříč časem a prostorem.
