Nad údolím řeky Moravicí, zvané také český Rýn, stojí zbytky kdysi pevného hradu. Jmenoval se Vikštejn, podle svého zakladatele Vítka z Kravař. Jeho úkolem bylo střežit jižní část opavského knížectví.

Jaká tajemství ukrývá?

Jako i jiné hrady, i zde se střídali jeho různí obyvatelé, ať to byl opavský purkrabí, nebo loupeživý rytíř Budivoj, zemský hejtman Bernard Birka, apod. Ale obsazovala jej i vojska, např. v roce 1474 vojáci krále Matyáše Korvína (1443-1490), nebo za třicetileté války v roce 1626 dánské vojsko generála Mansfelda.

Jeho sláva končí současně s koncem války v roce 1648, kdy slezský zemský velitel Gonzag nechává hrad pobořit. I když tu a tam na něm ještě žijí lidé, od 18. století je kromě jednoho poustevníka hrad Vikštejn trvale opuštěn.

Je sice opuštěn lidmi, ale ne svým duchem, kterým je paní hradu. Zakladatel, pan Vítek z Kravař, velmi rád pořádal na hradě rytířské turnaje. Při jednom z nich vznikl mezi ním a divokým rytířem, který se jmenoval Tunkl jakýsi spor. Protože s prchlivým rytířem Tunklem nebyla rozumná řeč, nechal jej pan Vítek vykázat z hradu. Ten mu přísahal pomstu, a protože to byl zákeřný člověk, čekal na vhodný okamžik. Ten nastal v době, kdy pan Vítek musel odjet s vojskem do boje.

Poté Tunkl vnikl do hradu a pomstil se tím nejodpornějším způsobem. Manželku pana Vítka vyvlekl na cimbuří zámku, mečem ji posekal a svhrl do řeky Moravice. Od té doby se prý ve výročí této události na hradbách hradu zjevuje postava nevinné hradní paní ve zkrvaveném rouchu.

Jak je vidět, projevem lidské podlosti se velmi často stávali a stále stávají právě ti bezbranní a neviní.