Vztah psa a člověka je od doby, kdy si naši prapředci tyto šelmy ochočili a přivedli je do svých domovů, silný a zvláštní. Žádné jiné zvíře nám není tak blízké jako právě tento oddaný strážce našeho klidu a věrný společník, jenž se se svým pánem dokáže radovat i truchlit.
Tajemné pouto mezi člověkem a jeho psem je někdy tak mocné, že překoná i samotnou smrt!
Nad vlakovou stanicí Shibuya v japonském Tokiu se pomalu smráká. Je pozdní odpoledne a na nástupiště přichází, stejně jako každý den, Hachiko, hrdý pes plemene akita inu. Za pár okamžiků zahouká vlak a s ostrým skřípěním zastaví na kolejích.
Hachiko to ví. Ví, že se vrací domů jeho pán a milovaný přítel. Otevírají se dveře a na perón zvolna vystupují cestující. Mezi nimi je i univerzitní profesor Hidesaburō Ueno. Hachiko k němu přibíhá a vítá jej.
Nikdo z přihlížejících už ani nepočítá, pokolikáté ti dva opakují svůj každodenní rituál. Cesty Hachika a Hidesabura Uena se spojují v roce 1924, kdy si profesor malého akitu bere domů jako společníka.
Brzy se mezi nimi vytvoří neobvyklé pouto. Pes svého pána každé ráno doprovází na vlak, jímž odjíždí do práce a večer, vždy ve stejnou dobu, přichází očekávat jeho návrat. Nikdo nechápe, co Hachika vede k takovému počínání ani jak vždy dokáže přijít na nádraží ve stejný čas.
Vycítí nějak návrat svého přítele?
MARNÉ ČEKÁNÍ
Píše se květen roku 1925 a do Tokia se blíží večer. Nikoho nepřekvapuje, když Hachiko přeskakuje plot domu profesora Uena a běží na svého pána čekat na nádraží. Usadí se na nástupišti a za několik okamžiků přijíždí vlak.
Těžké dveře se stejně jako každý den rozlétnou a na perón se trousí cestující, jejichž kroky se pomalu vzdalují a mizí v ulicích. Ale ty profesorovy se mezi nimi neozývají. Vlak jej nepřivezl. Věrný Hachiko zůstává na nádraží, ale ani poslední noční vlak jeho pána nepřiveze.
Pes přesto oddaně sedí na nástupišti obklopen tmou a netuší, že Hidesaburō Ueno utrpěl na univerzitě mrtvici. Zemřel a domů se už nikdy nevrátí. Jak dlouho na něj jeho pes vydrží čekat?
JAK TO, ŽE SE STÁLE VRACÍ?
Hachiko nechce přijmout Hidesaburovu smrt a každý den přichází na nádraží, aby na něj čekal. Ačkoliv je pohled na psa smutně vyhlížejícího vlak srdceryvný, všichni se domnívají, že se brzy vzpamatuje.
To se ale nestane. Po profesorově smrti jeho rodina opouští dům, v němž žila, a odstěhuje se. Mít denně na očích Hachika by pro pozůstalé bylo příliš bolestné, najdou mu tedy nový domov. Pes si ale najde způsob, jak utéct, a každé odpoledne zase čeká na nádraží.
Zdá se, jako by věřil, že jednoho dne přijede do Shibuya odpolední vlak, přiveze profesora a vše bude jako dřív. Hachiko se toulá a schází, ale na nádraží přichází každý den po neuvěřitelných 9 let! Lidé ze stanice psa znají.
Jeho příběh se rozkřikne a z úcty k váženému profesorovi mu dávají jídlo. Jaká neuvěřitelná síla po celou tu dobu Hachika ovládá a jak je možné, že vždy pozná ten správný čas, kdy vlak přijíždí?
DO POSLEDNÍHO DECHU
Hachikův stesk končí až 8. března 1935. V ten den je nalezen na nádraží mrtvý, zabilo jej bolestivé parazitické onemocnění srdce. Přesto na profesora nepřestal čekat až do posledního okamžiku a přišel zemřít na místo, kde se kdysi radostně shledávali.
Jak je možné, že zvíře ani po tolika letech na svého pána nezapomnělo? Dnes u stanice Shibuya stojí bronzová socha čekajícího Hachika, jehož příběh se stal slavným. Japonci jej považují za symbol věrnosti.
Jak může mezi psem a člověkem vzniknout tak mimořádné pouto, že jej nerozbije ani smrt?
Jitka Krulcová
