Miliony lidí mají zapnutou televizi a sledují start raketoplánu Challenger. Pouhých 73 vteřin po startu však exploduje. Ihned se vyrojí spekulace, proč k havárii došlo. Start raketoplánu byl totiž předtím několikrát odložen. Vědělo snad vedení NASA o hrozícím nebezpečí?

V souvislosti se záhadnou havárií Challengeru se ptají noviny po celých Spojených státech: „Nešlo o teroristický čin?“ Lety do vesmíru jsou tehdy považovány za relativně bezpečné a stává se z nich tak trochu rutina.

I proto je součástí posádky učitelka Sharon McAuliffe (1948–1986). Smrt sedmi astronautů Američany hluboce otřese. Na dva roky jsou kvůli ní dokonce přerušeny lety do kosmu. Co ale nehodu z 28. ledna 1986 způsobilo?

Jen několik minut po katastrofě se mezi lidmi začne šuškat, že šlo možná o teroristický čin. Podle jiných misi někdo sabotoval. Jako nejpravděpodobnější pachatelé jsou samozřejmě zmiňováni Sověti. Výbuch Challengeru ovšem mohla mít na svědomí i sama NASA…

Problémy s počítači

Držitel Nobelovy cena za fyziku Richard Feynman (1918–1988) si dokola přehrává záběry ze startu Challengeru a snaží se odhalit, kde a kdy přesně došlo k výbuchu raketoplánu. Krátce po nehodě NASA ustanoví vyšetřovací komisi, jež má incident vysvětlit.

Jedním z jejích předních členů je jmenován člověk víc než povolaný – jeden z nejlepších fyziků své doby – Richard Feynman. Toho zaujme i dění před startem raketoplánu. Vzlet Challengeru je totiž třikrát odložen. Jednou kvůli rekordně nízkým teplotám.

Dvakrát dokonce kvůli technickým problémům a poruše počítače. „Měl snad raketoplán nějakou závadu, o níž se vědělo, a NASA ho přesto vyslala do kosmu?“ ptá se Feynman sám sebe.

Netěsnící kroužky

Když Feynman vyřeší nějaký problém, obvykle se po jeho tváři rozlije hrdý úsměv. Tentokrát ale nikoli. Záhadné explozi raketoplánu přijde během pár měsíců na kloub. „Za havárii mohl těsnící kroužek na pomocné startovací raketě,“ zní závěr komise.

Kroužek totiž nefunguje tak, jak má, a dojde proto k úniku horkých plynů z motoru. Ty následně poruší strukturu palivové nádrže, ta exploduje a poničí i raketoplán. Zásadní roli sehraje při katastrofě počasí.

Těsnící kroužek totiž za normálních teplot funguje bezproblémově. Když ovšem rtuť teploměru klesne pod nulu, zmenší se a už se nevrátí do původní velikosti. O problémech s těsněním ale NASA ví. Potýká se s ním už v předchozích misích Challengeru a Discovery.

Firma, která ho vyrábí, dokonce navrhne, že zahájí výrobu nového typu kroužku. Kvůli váhání ze strany NASA má být ale dokončeno až v roce 1987. Že by let do kosmu mohl skončit tragicky, si uvědomuje i výrobce pomocných motorů, který požaduje odložení startu.

Tlak Bílého domu?

K vzletu Challengeru přesto dojde. Nabízí se otázka, proč vlastně. Podle některých historiků nespěchá na start raketoplánu ani tak NASA, jako spíše americký prezident. Zvěsti o tom, že byl na astronauty vyvíjen tlak z Bílého domu, se ale nepodařilo potvrdit.

Podle některých záhadologů k havárii raketoplánu nikdy nedošlo. „Byla zinscenovaná a členové posádky stále žijí a dodnes se těší dobrému zdraví,“ píše inženýr Vladimír Červinka.

Že by tomu tak být mohlo, naznačí pátrání, během něhož se podaří objevit lidi, kteří jako kdyby z oka vypadli někdejším astronautům.

„Je to náhoda, že v chicagské marketingové společnosti Cows in Trees působí jistý Richard Scobee, který je zahynulému kapitánovi neobvykle podobný, a je navíc stejně starý?“ ptá se Červinka.

Také Michael J. Smith z univerzity ve Wisconsinu jako kdyby z oka vypadnul pilotu Challengeru. Ústřední otázkou ovšem je, proč by NASA něco takového dělala…