Žluto-bílá auta ocejchovaná výraznými černými písmeny VB se srocují za hřbitovní zdí Bohnického ústavního hřbitova. Tento zátah se od jiných značně liší. V mihotavých odlescích svíček totiž na zdejším místě posledního odpočinku probíhá černá mše!
Největší a spolu s její vídeňskou obdobou také nejmodernější psychiatrická nemocnice ve střední Evropě. Řeč je o té v Bohnicích, která otevře své brány na počátku 20. století.
Tehdy ještě jako mimopražská, Bohnice se k matičce všech měst připojí až roku 1922. Tou dobou již existuje i Bohnický ústavní hřbitov ležící 700 metrů od léčebny.
Vůbec první pohřeb se tu uskuteční 24. září roku 1909. Pod zem putuje mladičký pacient – teprve 11letý František Jankovský. Příčinou úmrtí je hydrocephalus neboli vodnatelnost mozku, při které nahromaděný mozkomíšní mok způsobuje křeče i mentální postižení.
Duše bloudí břečťanem
Od té chvíle se tu pohřbívá kolem 80 zemřelých pacientů z léčebny ročně.
Cifra nebožtíků se zastaví kdesi u čísla 4600, a to včetně pečujících řádových sester, zdravotníků, místních dělníků, úřednictva, ale také italských vojáků z nedalekého zajateckého tábora, ve kterém vypukne s rokem 1916 epidemie tyfu.
Leží tu i sebevrazi – bez rakve, bez posledního pomazání, která jim církev odmítá udělit, pod zemí jen v plátnu a zasypaní vápnem. S rokem 1951 tu pohřbívání končí.
Podle mnohých svědků tu ale něco i nadále zůstává… Nepokojné duše zemřelých bloudící všudypřítomnými břečťanovými úponky.
Mozartův pohřeb
V 80. letech je tu zase živo. Roku 1984 se tu pohřbívá Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). Samozřejmě jen fiktivně, v rámci natáčení slavného Amadea pod režisérskou taktovkou Miloše Formana (1932–2018).
O pět let později vandalové zapálí zdejší kapličku, ze které zbude jen cihlové torzo, které se dnes může konečně pochlubit projektem na renovaci.
Ale hlavně, místo, které má pro mnohé snad nejvíce negativní energii ze všech českých hřbitovů, využijí ke značné nevoli komunistických pořádkových sil satanisté pro pořádání černých mší.
Kdopak by se duchů bál?
Mlhavé obrysy někde na hraně viditelnosti, šátravé zvuky v místech, kde by živáčka nepohledal. To vše se tu prý dá zažít. Bohnický ústavní hřbitov se s desetiletími promění v jedno z nejrozporuplnějších míst u nás.
Pro jedny se stane oázou klidu a rozjímání s nevídaným geniem loci, pro další temnotou prodchnutým místem, které jakoby zapomnělo zavřít bránu mezi světem živých a mrtvých. Pokud tuto atmosféru hodláte okusit na vlastní kůži, dejte si pozor na jediné:
Ať místo na slavný „hřbitov bláznů“, jak se pohřebišti přezdívá, nezamíříte na ten „normální“ ležící mezi bohnickými ulicemi U Skalky a Dolákova.
