Válka vedená nekonvenčními prostředky a realizovaná především nevojenskými nástroji bývá označována jako hybridní. Takovou válku si spojujeme především s událostmi 21. století.

Piráti z dalmatského města Omiše však hybridní válečné metody využívali již před mnoha stoletími.

Město Omiš leží v ústí řeky Cetiny na pobřeží Jaderského moře v Chorvatské republice. Historie tohoto sídla je stará tisíce let. Stovky let pak byli vládci Omiše námořní piráti. Vedlo se iim dobře, nezákonné řemeslo prosperovalo.

V průběhu 12. a 13. století musely všechny lodě proplouvající v okolí Omiše platit speciální daň. Pokud nezaplatily, nepřišla upomínka, ale nekompromisní pirátský útok. Mořští lapkové se nebáli zaútočit ani na papežské lodě vezoucí křižáky do Palestiny.

Lest s ozvěnou

Stávalo se však, že i pirátská komunita v Omiši měla na kahánku. To, když byl nepřítel silnější, početnější a vnutil pirátům boj nikoli na moři, ale na souši. V takovém případě byla každá metoda boje vítána, jen když bude vítězná.

Krizová situace přišla s rokem 1537, kdy na Omiš zaútočila turecká vojska. Ve skalní pevnosti ukrytí piráti věděli, že se počtem nemohou turecké armádě rovnat.

Ke slovu se tak dostaly hybridní válečné metody. Piráti využili cíleně akustický jev ozvěny, která vzniká odrazem zvuku od překážky.

Křičeli z plných plic, řinčeli zbraněmi, bušili palicemi do skály…Okolo pevnosti se šířily vlny děsivé ozvěny, která se zdála být odrazem činnosti celého pirátského armádního sboru. Turecký velitel usoudil, že proti takové síle nemá šanci. Šiky pod prapory s půlměsícem zahanbeně ustoupily, pirátský Omiš byl zachráněn.