Bohatě zdobená police se vzácnými knihami, zlatými poháry a blyštivými relikviáři je prázdná. Také v ostatních skříňkách s cennostmi západočeského kláštera Plasy není nic než prach. Kam ale odtud neslýchané cisterciácké poklady zmizely?

Je pravda, že je roku 1785 kdesi v areálu kláštera nechá ukrýt poslední zdejší opat?  

Rozlehlý cisterciácký klášter Plasy nacházející se nedaleko Plzně budí obdiv už z dálky. Aby také ne, když jde o jednu z nejvýznamnějších a zároveň i nejtajuplnějších církevních staveb na našem území.

Dějiny kláštera se totiž začínají psát už před mnoha staletími, v době temného středověku, kdy lidé věří na existenci čarodějnic a prapodivných kultů vzývajících síly pekelné. Právě tehdy začínají Cisterciáci s vysušováním místních močálů a stavbou konventu.

Od poloviny 12. století se tak plaskými klášterními chodbami rozléhají kroky mnichů, kteří zde postupně nashromáždí dechberoucí poklady. „Klášter byl široko daleko známý svým bohatstvím.

V jeho útrobách se nacházely zlaté a stříbrné mince, vzácné sošky, blyštivé drahokamy, překrásně zdobené monstrance a mnohé další cennosti,“ připomíná historik Josef Vorel.

V roce 1785 je však klášter zrušen a po zdejších pokladech jako kdyby se ze dne na den slehla zem. A to doslova!

Naloží ho do devíti beden

Vlhkým a plísněmi olezlým sklepením plaského kláštera se rozléhá šramot a tlumený hovor několika osob.

Na sklonku 18. století se totiž císař Josef II. (1741–1790) rozhodne zrušit velké množství církevních konventů včetně toho, který stojí v Plasích u Plzně. Klášter tak má zaniknout a jeho majetek přejít do správy Náboženského fondu.

„Nedopustím, aby se naše poklady dostaly do cizích rukou,“ zaklíná se údajně poslední opat kláštera Celestin Werner (†1813).

Podle legendy proto nechá všechny cennosti, které se v budově nacházejí, naložit do devíti dřevěných beden, které společně se svým věrným pomocníkem Sinkulem kamsi ukryje. Ani zdejší mniši přitom zřejmě nevědí, kde poklad vlastně skončí…

Zedníci se zavázanýma očima

Po skráních komorníka Sinkuleho se řine studený pot. „Pojď ke mně, dceruško,“ zašeptá skrz popraskané rty. Je mu totiž jasné, že jeho dny na tomto světě budou co nevidět sečteny.

Zavolá proto k sobě svoji dceru i vnučku a mezi záchvaty kašle jim svěří, že ví, kde hledat legendární plaský poklad. V roce 1785 ho totiž s opatem údajně zazdil kdesi ve sklepeních kláštera.

Pomáhat jim při tom měli i dva zedníci, které na místo přivedli se zavázanýma očima a které odtud také s šátkem přes oči vyprovodili ven. Zda ale Sinkule mluví pravdu, nebo jde o blábolení způsobené nemocí, nevíme.

Jeho vnučka se ovšem po jeho smrti do kláštera vydá. Právě v ten okamžik se ale na scéně objeví nový správce konventu, který si začne dělat nároky na část pokladu. Sinkuleho vnučka proto hledání přeruší.

Ráda by se k němu opět vrátila, dříve než se jí to však podaří, zastihne ji smrt.  

Předpoví požár kláštera

„Opováží-li se někdo počíti s hledáním pokladu klášterního bez potomků Sinkulových, přivolá na konvent zkázu a zmar v ohnivých plamenech,“ prorokuje komorníkova pravnučka Marie Mervartová (†1923).

Také ona navštíví klášterní podzemí a pokusí se v něm najít truhlice se zlatem a drahokamy. Stejně jako její matce jí však v dalším pátrání zabrání nenasytný správce konventu.

Na sklonku 19. století se tak po stopách pokladu může vydat nový ředitel panství, jistý pan Holeček. Jen co se ale začne ve sklepeních po bednách pídit, zachvátí klášter, přesně jak Mervartová předpoví, požár.

Poklad tak možná stále ještě leží ukrytý kdesi v podzemí pod konventem, údajně v místech, kde svého času bylo možné nejlépe zaslechnout točící se kolo nedalekého mlýna!