U zdi hřbitůvku Škaljari v Kotoru nastává bod nula. Oči se ještě jednou rozhlédnou, aby se pohledem dotkly moře, okolního skalního masivu. Zarachotí závěry pušek. Smrt vyštěkla z hlavní. Smrt pro vzbouřence Jeho Veličenstva!
Signálem byl výstřel křižníku
Patrně největší námořní vzpoura v lidských dějinách proběhla v černohorské Boce Kotorské v roce 1918. Její začátek je spojen s výstřelem rakousko-uherského křižníku Sankt Georg. Vzpoura zachvátila V. divizi rakousko-uherského námořnictva a týkala se 40 lodí a přibližně 6000 mužů.
V pozdější době se hledaly zejména ideologické důvody pro vypuknutí vzpoury. Pravdou ovšem je, že prvotním impulsem byly těžké životní podmínky na lodích, problémy se zásobováním, špatné zacházení s námořníky ze strany důstojnického sboru.
Během vzpoury se objevily i politické cíle včetně demokratizace Rakousko-Uherska, požadavku na zastavení válečných operací a přiznání práv na sebeurčení jednotlivým národům monarchie. Významnou úlohu při organizaci vzpoury sehráli čeští námořníci.
Za vůdčí osobnost rebelie je považován František Rasch, rodák z Přerova (1888 – 1918). Vzpoura byla potlačena, čtyři hlavní vůdcové popraveni v Kotoru a stovky dalších námořníků všech národností byly odsouzeni k pevnostnímu žaláři.
Pieta až po sto letech
Kde nalezla místo posledního odpočinku čtveřice vůdců námořní vzpoury? Až do roku 2018 to bylo pátrání téměř detektivní, které zavedlo houževnatého návštěvníka Kotoru ke čtveřici zanedbaných hrobů na kotorském hřbitově Škaljari.
„Musel jsem riskovat život a nakonec zemřu pro moji vlastní a ne cizí věc“, řekl před popravou svému obhájci František Rasch.
Bylo mu devětadvacet a rozhodl se čelit impériu. Byl to předem marný boj. Už v roce 1928 dva členové československého senátu interpelovali tehdejšího ministra národní obrany, zda by nebylo vhodné „ostatky Františka Rasche převézti do vlasti a pohřbíti na vhodném, důstojném místě“.
Tenkrát se důvod nenašel, protože jak pravil pan ministr: „Hroby popraveného vůdce povstání námořníků v Kotoru a jeho druhů jsou pietně opatrovány vládou spřáteleného státu…“. Piety a důstojné úpravy hrobového místa se čtveřice statečných dočkala až v časech stého výročí konce první světové války a zároveň stého výročí vzniku Československa.
Národnostní epilog
Jistou záhadou je – i po více než sto letech – národnost Františka Rasche. V literatuře bylo, zejména v nedávné minulosti, zdůrazňováno, že se jedná o Čecha, navíc bylo jeho příjmení psáno ve tvaru Raš.
Záhadné jsou však spíše měnící se historická hodnocení vzpoury v Boce Kotorské v závislosti na aktuální geopolitické situaci. Byly časy, kdy Rasch pod jménem Raš byl ryzím Čechem a takřka komunistou. Pravdou ovšem je, že pocházel z česko-německé rodiny a cítil se být spíše tolerantním Němcem, než radikálně naladěným Čechem.
Mnohé napovídá i fakt, že po jeho smrti jej nejbližší označili za „černou ovci“ rodiny. Důvodem bylo to, že jako Němec takto aktivně a osudově vystoupil proti Rakousko-uherské monarchii.
