Pověst o blanických rytířích, kteří dřímají v hoře nedaleko středočeského Načeradce, je dnes slavná hlavně díky divadelnímu zpracování Zdeňka Svěráka (*1936) a Ladislava Smoljaka (1931–2010). Inspirací jim při psaní scénáře bezesporu jsou Jiráskovy Staré pověsti české.

„Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky,“ tak popisuje Blaník Jirásek:

„…pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, „svatováclavské vojsko“, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.“ Rytíři mají v čele se svatým Václavem přijet českým zemím na pomoc, až bude nejhůře.

Staví se pro meč?

Před vojskem budou protivníci prchat a zastaví se až v Praze, kde se strhne finální bitva. „Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene.“

Pozoruhodné je, že podle některých verzí legendy si má Václav z útrob Karlova mostu vyzvednout svůj meč. Přitom starý zrezivělý meč byl prý skutečně v mostě nalezen při opravách po povodních v roce 1890. Není to náhodou opravdový meč našeho zemského patrona? Znamená to, že by na pověsti mohlo být něco pravdy?