Legendy, staré texty a kresby či archeologické nálezy napovídají, že dávné národy znaly a používaly zbraně, které se nápadně podobají těm, jež moderní lidstvo zná nanejvýš několik desítek let.

Byly prastaré kultury skutečně tak primitivní, jak se domníváme, nebo je to všechno jinak?

Vojáci makedonského vojevůdce Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.) při tažení do Indie čelí mnohým překážkám. Tamní exotická džungle skýtá mnoho nástrah, s nimiž se vojska ještě nikdy nesetkala. Pochod je dlouhý a muži jsou unavení.

Jenže svému vůdci jsou také naprosto oddaní. „Názory na to, co se tehdy vlastně stalo, se liší. Podle oficiální verze toho měli Alexandrovi vojáci prostě dost a v Paňdžábu odmítli jít dál,“ vysvětluje Novák. Existuje však ještě jedna varianta příběhu.

Vzdor vojáků prý nepramenil jen z jejich únavy, ale nejspíš i ze strachu. Při obléhání města za řekou Hyfais byly proti makedonským mužům použity zbraně vrhající blesky. Historické prameny zmiňují tzv.

„oheň Bharavy“, který se v popisu nápadně podobá řeckému ohni. Mohly snad blesky, které zahnaly Alexandrovu výpravu, pocházet ze stejné zbraně?

Létající Indové

Indové už ve 4. století př. n. l. disponují rozvinutým zbrojním arzenálem. Znají střelný prach, umí vyrobit a použít obdobu pozdějšího děla, a dokonce prý ovládají jakési létající štíty. Zálibu nacházejí i ve zbraních hromadného ničení.

V prastarých textech indického eposu Mahábhárata, který vzniká právě od 4. století př. n. l., nacházíme zmínky o božských zbraních s účinky podobnými jaderným výbuchům.

Epos však obsahuje i jakýsi kodex pro užívání těchto zbraní, jenž zakazuje jejich použití proti nevinným.

Ještě zajímavější jsou v literatuře i na mnohých obrazech z prastarých svatyní zanesené odkazy na létající stroje, z nichž mnohé dokážou takovéto zbraně nést!

Dokonce i literatura ze sousedního Tibetu, zejména posvátné knihy Kanžur a Tanžur, líčí „létající zvířata pokrytá železným krunýřem, jež neměla kosti a nemusela žrát.“ K posvátné himálajské hoře Kalas se zase váže pověst o legendární vzdušné bitvě dvou bohů.

Znali Indové to, co moderní lidstvo objevilo teprve nedávno? Nebo se na dílech projevily jejich neobyčejné schopnosti předvídání budoucnosti?

Inspirace nacistů?

Dávné texty psané sanskrtem, jedním z nejstarších jazyků vůbec, velmi často popisují fantastické létající stroje vimana. Spis Samarangana Sútradhara jim věnuje asi 230 slok. Údajně jsou z lehkého materiálu se silným a dobře tvarovaným tělem.

Vyrobeny mají být ze železa, olova, zlata a rtuti. Právě rtuť (jiné prameny uvádějí pouze tekutý kov) má být pohonem pro motory těchto strojů. Mají tvar obrovského zvonu a užívány jsou hlavně ve válkách.

Někteří badatelé se dokonce domnívají, že může jít o popis nosičů atomových bomb. Nacisté se během 2. světové války nechají legendou o dávných letounech inspirovat a spouštějí projekt Die Glocke (zvon).

V rámci něj studují sanskrtské texty a nákresy a pokoušejí se dávno zapomenuté vimany přivést zpět k životu. Zdá se přitom nepravděpodobné, že by se vzdělaní nacističtí konstruktéři a uznávaní vědci nechali pobláznit fantaskní představou o zbraních bohů. Znamená to snad, že nasbírali dostatek důkazů o jejich dávné existenci?