V deštěm promáčené Pensylvánii stojí od roku 1903 obrovitý komplex budov psychiatrické léčebny Pennhurst, která po více jak 80 let působí muka tisícům lidí.

Tomu, že mezi její pacienty patřily převážně děti, nasvědčuje i přilehlý hřbitov. Nejstarší náhrobky dokazují, že zde v prvních dvou desetiletích zemřelo hned několik dívek mezi osmi až šestnácti lety.

Mladá amatérská lovkyně duchů Briana Pietropaula (*1991) z Filadelfie se pravděpodobně setkává s jednou z nich. Se svou partou kamarádů se totiž domluví, že sanatorium prozkoumají na vlastní pěst.

Od začátku své výpravy však mají pocit, jako by je sledovaly něčí zvídavé oči. Nejprve se svými přáteli slyší smích nějaké dívky, ale když prohledají celou budovu, nikoho nenajdou. Později, v jiné části sanatoria, Briana dívku přímo zahlédne:

„Já a mí přátelé jsme seděli v místnosti kolem dokola. Ohlédla jsem se a viděla jsem malou holčičku. Seděla s nohama pokrčenýma u své hrudi a upřeně na mne zírala.“ Briana v tu chvíli není schopna se pohnout a vydat ze sebe ani hlásku.

Po chvíli se celá skupina cítí velmi sklíčeně. „Cítili jsme se, jako by nás někdo shodil ze schodů. Byli jsme opravdu deprimovaní. Cítili jsme její energii,“ dodává druhá účastnice expedice.

Bezzubí pacienti

Současný majitel komplexu Richard Chakejian (*1963) může zmíněné zážitky mladistvých jen potvrdit. Údajně i on totiž viděl malou blonďatou dívenku v bílých šatech. Své vlastní zkušenosti se zemřelými chovanci mají ale především jeho zaměstnanci.

Člen místní bezpečnostní služby Daniel Harr, jenž má za úkol pozemek chránit hlavně v noci, vypráví: „Občas vídáme lidi, jak vyhlíží z oken budovy Quaker. Když vejdeme dovnitř a prohledáme všechny patra, nikdo tam ale není.

A to jsou dveře do tunelů zavřené a po dlouhou dobu nebyly otevřeny. Slýcháme také hlasy, a když je jdeme zkontrolovat, nikde nikdo. A takhle to je každičkou noc.“ Mnoho podobných případů se odehrává i v budově jménem Devin, která slouží jako ubytovna pro děti.

Je zde umístěna i zubní ordinace, jež je ovšem dříve často využívána i pro trochu jiné účely než lékařské. Pacientům, co opakovaně zřízence pokoušou, jsou násilně vytrhány zuby, a tak mají stovky místních nedobrovolných obyvatel pouze prázdná ústa bez zubů.

Snad s tím také souvisí záhadný hlas volající: „Neměli žádné zuby!“ který zde pan Chakejian údajně před časem slyšel.

Pohnutá minulost

Sanatorium Pennhurst je podle mnoha amerických historiků a badatelů jedna z nejhorších psychiatrických léčeben v USA. Kvůli nízkým platům, dlouhým směnám a přeplněnému pracovišti se sem do služby nehlásí nikdy mnoho kvalitního personálu.

Jak v roce 1968 dokládá americký reportér televizní stanice NBC Bill Baldini (*1943) ve své reportáži Suffer The Little Children (Utrpení malých dětí, dostupné na Youtube), některé děti mezi třemi až pěti lety stále neumí chodit a na jejich denní režim stát utrácí méně peněz než na zvířata

v zoologické zahradě. Jak vůbec osud této instituce končí? Mnoho rodin i pacientů může mluvit o štěstí, když je roku 1977 na léčebnu podána žaloba a vyšetřovací komise přichází na mnoho hrůzných zjištění.

Velkou chybou vedení je především to, že léta umisťuje sexuální devianty do stejných prostorů jako ženy a děti. Dochází zde tak k vážné šikaně, a dokonce i k sexuálnímu zneužívání. Celé zařízení je proto v roce 1987 uzavřeno a jeho činnost ukončena.

Nespravedlnost minulosti se zde ovšem stále dere na povrch a skrze duše zemřelých volá po nápravě. Dojdou vůbec někdy pokoje?