Britský král Uther Pendragon nad sebou ztratil kontrolu. „Musím ji mít. Je tak nádherná. Já ji prostě musím mít!“ vykřikuje na všechny strany. „Stačí jen naslouchat mým radám a nějak si s tím poradíme,“ říká mu klidným hlasem kouzelník Merlin. 

Právě díky jeho magické moci se prý Uther dostane do přísně střeženého hradu Tintagel v britském hrabství Cornwall, kde má lože Utherova vyvolená Ygerna, manželka cornwallského vévody Gorloise.

Merlin způsobí, že Uther na sebe vezme Gorloisovu podobu a pod rouškou noci s Ygernou počne syna. Chlapce, který dostane jméno Artuš!

Záhadná legenda

Historikové a odborníci na anglické dějiny se shodují, že artušovské příběhy spadají do 5. a raného 6. století. Právě tehdy se prý budoucí obdivovaný hrdina narodí jako plod zapovězené lásky britského krále a jedné zneužité a oklamané ženy.

Kouzelník Merlin ho prý následně matce odebere a předá do výchovy vznešenému siru Hectorovi. V jeho domácnosti se z Artuše stane mladý muž odhodlaný bránit všechny rytířské ctnosti.

Když vytáhne z kovadliny meč, který podle legendy může vyjmout pouze „král vší Británie po právu i rodem“, je rozhodnuto. Artuš se stává anglickým vladařem a za jeho dobrotivé vlády prožívá Británie zlatý věk.

Usídlí se na hradě Kamelot, kde spolu s ostatními statečnými rytíři, mezi nimiž vyniká především Lancelot, usedá kolem kulatého stolu. Za manželku prý pojme krásnou Ginevru a hrdinně brání svou zem až do posledního dechu.

Alespoň tak se to píše ve starých britských kronikách. Lze jim věřit?

Jak to vlastně bylo?

Pravděpodobně vůbec první dochovaná zmínka o králi Artušovi pochází z  díla Historia Brittonum (Dějiny Britanů) velšského duchovního Nenniuse: „V 5. století se zvyšoval počet Sasů v Británii a jejich síla rostla.

Tehdy proti nim bojoval Artuš a rytíři Británie.“ Je faktem, že Anglie v té době skutečně čelí nájezdům mnoha kmenů a právě Sasové patří mezi nejnebezpečnější.

Nennius vypočítává celkem dvanáct bitev, ve kterých Artuš zvítězil, a dokonce tvrdí, že při té poslední na vrchu Badon osobně zahubil 960 nepřátel.

Historické záznamy o Artušovi najdeme také ve Velšských letopisech psaných mezi lety 455 a 977. I zde je panovník vykreslován jako udatný bojovník. Přibližně v roce 1136 dokončí anglický kněz Geoffrey z Monmouthu (asi 1100–1155) dílo Dějiny králů Británie.

V něm k Artušovi na základě vlastního výzkumu přidává kouzelníka Merlina a některé další nadpřirozené prvky. Odvolává se přitom na staré dokumenty a dávno zapomenuté kroniky.

Další písemné zdroje o Artušovi pocházejí z pera kronikáře a mnicha Viléma z Malmesbury (asi 1095–1143) či britského spisovatele Thomase Maloryho (zhruba 1405–1475). Zdá se tedy, že historických záznamů o králi je více než dost! Stačí to k potvrzení jeho existence?