Bez nadsázky můžeme přirovnat obrovské území ruské Sibiře ke stále ještě neprozkoumanému oceánu: hlubokém a tajemnému. Lesní porost tajgy ukrývá také rozlehlá jezera, jejichž fauna zde prosperuje bez rušivých zásahů člověka.

Pokud už nějaký turista či geolog k jejich břehům zabloudí, v ledové vodě zahrozí sibiřské čelisti!

Příběhy o štikách – lidožroutech ve vodách Sibiře nepřinesli jako první hledači senzací, ale seriózní vědci – etnografové, ať už ze sovětské či ruské éry.

To byli udiveni množstvím krvavých příběhů o obrovských štikách, které se nerozpakovaly zaútočit i na člověka. Zajímavé přitom bylo, že se legendy o těchto rybích zabijácích dochovaly ve velmi uzavřených komunitách, tj. tyto příběhy nebyly importovány z vnějšku.

Svědectví etnografů

Například respektovaný sovětský etnograf Okladnikov se zmiňuje o případu smrti jakutského lovce, na kterého během plavby na malém člunu zaútočila obří štika.

Původní sibiřský národ Selkupů má zase speciální pojmenování pro jezera, kde žijí lidem nebezpečné obří štiky. Takovému místu pak říkají „jezero černé vody“.

Vyhýbají se jeho břehům a rovněž se neodváží na takové jezero vyplout na lodi. Další svědectví poskytla práce Vladimira Germanoviče Bogoraza, ruského etnografa známého svými pracemi o národu Čukčů.

Bogoraz zaznamenal, že Čukčové mají pro obří štiky i velmi přiléhavé místní pojmenování: kousavé ryby.

Sibiřské čelisti

Etnografové nepřinesli ze sibiřské divočiny zpět do civilizace jen zaznamenané příběhy, ale i osobní svědectví ze setkání s pozůstatky obrovských štik. Vědci Vladislav Kulemzin a Naděžda Lukina zmiňují čelisti štiky vystavené v jedné sibiřské rybářské chatě.

Zuby v čelistech prý byly tak velké, že si na ně rybáři věšeli k usušení prošívané bundy a pláštěnky. Zmínky o štikách – lidožroutech pocházejí v naprosté většině případů z lokalit sibiřských jezer a nikoli tamních řek.

Podporuje to i logiku, že štika jako vrcholový predátor může v jezerní vodě narůst opravdu do enormní velikost mnohem snadněji, než v řece, kde je vystavena většímu tlaku ze strany ekosystému i lidské civilizace.

Potom by se mohl změnit i její jídelníček. A troufla by si zaútočit i na člověka… V poslední době na Sibiři rád rybaří i ruský prezident Putin. Nechceme být škarohlídy, ale jeho ochranka by se měla mít před sibiřskými čelistmi na pozoru!