Becky Deem-Sams Codner se svým manželem, dcerou a dvěma malými chlapci žije v bytě nad čerpací stanicí kdesi v americkém státě Ohio. Je rok 1985 a na trhu se objevuje hadrový panáček My Buddy.
Má hnědé vlasy, červenou baseballovou čepici, pruhovanou košili a modrou nebo červenou kombinézu.
S několika pihami na tváři působí celkem roztomilým dojmem, a tak není divu, že se brzy stává jednou z nejpopulárnějších hraček. Je také vysněnou panenkou obou Codnerových chlapců. Ještě o Vánocích téhož roku se dočkají. Každý dostává svoji My Buddy.
Radost však netrvá dlouho a po několika týdnech skončí panenky zavřené ve skříni. Po nocích totiž chlapce děsí k smrti. V domě navíc dochází k událostem, které rodina nejprve mylně připisuje na účet ducha zemřelého příbuzného. Nakonec ale odhalí děsivou pravdu. Panenky žijí vlastním životem!

Komu patří kroky?
Od chvíle, kdy hračky přišly do domu, zaslechne rodina mnohokrát otevření a zavření dveří v místnosti, kde by nikdo neměl být. Následují údajně kroky postupující dále celým domem.
Hluk přitom nemůže pocházet z čerpací stanice pod bytem, neboť v mnoha případech se ozývají, až když je stanice už dlouho zavřená. Zvuky zní jako kroky muže s těžkými pracovními botami. Nikdy se však nepodaří najít jejich zdroj.
„Jednou v sobotu odpoledne jsem s dětmi sledovala televizi. Náhle koutkem oka vidím, jak se otevírají dveře do kuchyně. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo přišel. Nebyla tam živá duše,“ vzpomíná Becky Codner.
Žena se nejprve domnívá, že jde o ducha jejího strýce, který zemřel v roce 1980. Často se jí totiž zjevuje ve snu, v němž nosí těžké pracovní boty. Jenže brzy zjistí, že se mýlila. Jednoho večera k ní přiběhne vyděšená dcera.
Tvrdí, že viděla, jak někdo odešel z její ložnice a po chvíli zamířil zpět. Neznámý hlas jí poté údajně přikázal, že nikomu nesmí říct, co právě viděla.

V noci se mění v monstrum!
Od chvíle, kdy chlapci pod stromeček dostali vytoužené panenky My Buddy uplynuly pouhé dva měsíce. Jejich nadšení z vánočního dárků se změnilo ve zcela opačné pocity.
Když se pětiletý Jarrod a dvouletý Zac chystají ke spánku, chce jim matka do postele dát i jejich hadrové panáčky. Na Jarrodově tváři se v tom okamžiku objeví zděšení. Prohlásí, že hračku u sebe nechce.
„V noci se promění v příšeru a snaží se nás zabít,“ tvrdí na vysvětlenou. Mluví z něj jen bujná dětská fantazie? Podobné reakce se však dočká také od dvouletého Zaca, který by sotva mohl trpět podobnými představami.
Ale i on začne křičet hrůzou, když se k němu matka s panenkou přiblíží. Po tomto incidentu skončí obě hračky zavřené v šatníku, odkud je děti už nikdy nevytáhnou. Rodina se později z domu odstěhuje. Panenky si sice nechá, ale nevybalí je z krabic.
Mohly se dětské city k oblíbeným hračkám tak rychle změnit? Nebo v nich skutečně přebývalo něco nelidského?