„Lesa páni“ jsou kdysi závislí na libovůli svých nadřízených. Pokud šlechtic dostane chuť na lov, musí mu „vysokou“ nahnat jeho poddaní. A když zrovna nenarazí na zvěř, kterou si přeje skolit, je zle.

Myslivci a pacholci se hned dostanou do podezření, „že s pytláckou čeládkou se sami paktují, a jeho lesy sami plení.“ Lesy jsou pytláků skutečně plné. Ti navíc pro ránu nikdy nejdou daleko. Proto se v lesích ujme tzv.

pasovské kouzlo, které se v Čechách uplatňuje až po třicetileté válce (1618–1648). Malá papírová cedulka velikosti císařského tolaru je popsána netopýří krví, nošená pod vestou a chrání prý před střelami.

Jak jinému zkazit ránu?

Podobného druhu je i staré přenosné kouzlo, které popisuje český alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan (1526–1591).

Je jím čtvercová destička s nápisem SATOR. Čtena ve všech úhlech a stranách stejně znamená prý „Stvořitel udržuje klid světa rotací“ nebo pozpátku „Rotací se dá dosáhnout klidu Stvořitelova“. Stačí prý rychle zadrmolit tuto formulku a hned se všechno daří.

Pravým pokladem myslivců však je jejich puška. To na ní záleží jejich úspěch, nebo neštěstí. A nic nekazí pověst ostrostřelce tak, jako když má kolega na honu lepší mušku než my. Jak tedy cizímu flintu pokazit? Jistá myslivecká knížka z roku 1817 praví:

„Převrať třikrát nůž pod palcem a do země zabodni, než rána odezní, ten ničeho netrefí.“ Chce to sice trochu cviku, ale je to jistě mnohem snazší než další kouzlo:

„Vezmi jehlu, co s ní těhotnou zašívají, vezmi vejtřek s tý flinty, udělej z něho nit a navlíkni do tý jehly a protáhni žábě prašivej skrz hlavu.“ Po takovém kouzlu by měl váš sok v řemesle nadobro ztratit svůj sokolí zrak.