Mnohým není příliš znám fakt, že Charles Darwin (1809-1882) nebyl při utváření myšlenky o evoluci zcela jediným badatelem, téměř ve stejné době se o téma zajímal nezávisle na Darwinovi také britský přírodovědec Alfred Russel Wallace (1823-1913).

Jeho jméno však laické veřejnosti dnes již nic neřekne.

Wallace byl odmalička fascinován přírodou, čemuž přispívá také to, že měl svou vlastní sbírku brouků a jiných tvorů ze světa hmyzu. K jeho profesním úspěchům přispěly četné biologické expedice, kterých se účastnil.

Cestoval např. do oblasti Malajských ostrovů ležících mezi Asií a Austrálií, kde pobýval po dobu osmi let. Zde shromažďoval vzorky exotického hmyzu a došel k několika objevům, k nimž se řadila i myšlenka evoluce. Jeho teorie se zabývala proměnami života v průběhu historie.

Kdo se hřeje na výsluní?

Domníval se, že druhy nejsou neměnné a k jejich vývoji dochází generaci od generace.

Svoji hypotézu sepsal pod názvem „O tendenci odrůd neustále se oddalovat od původního druhu“, a protože místem tvoření byl ostrov Ternate, označuje se tato práce také jako Ternateeská esej.

O svá zjištění se podělil s Darwinem, s nímž si dopisoval a který i přes Walaceův příspěvek vyšel jako autor evoluční teorie.

I přestože byl Wallace upozaděn, s Darwinem si udržel přátelský vztah až do smrti. Značný přínos pro současnou biologii mají stále Wallaceovy myšlenky geografického rozšíření organismů či teorie vysvětlující výrazná zbarvení živočichů.