Celých pět dní Indiáni z kmene Paiute tančí. Při tanci se střídají, vykonávají různé rituály, někteří upadají do transu a když to skončí, únavou se sotva dokážou pohnout.

Ten nový, zvláštní tanec je Tanec duchů a slibuje jim naději zbavit se dotěrných bledých tváří.

Tento nový trend se poprvé objevuje v roce 1889 a američtí kolonisté nejdřív nevědí, co si o tom myslet. Brzy je ale jasné, že Tanec duchů hecuje domorodé kmeny k rebelii proti nim, a tak se armáda snaží tyto praktiky zakázat.

Nová naděje

Indiáni jsou už v té době zoufalí.

Bílé tváře ilegálních přistěhovalců se roztahují v jejich zemi, vyhání je z jejich domovů a ničí jejich loviště svými moderními vymoženostmi, zatímco jejich kněží se je výhrůžkami o věčném zatracení snaží přinutit kleknout před křížem a zapomenout na jejich vlastní tradice.

Pak 1. ledna 1889 má šaman Wovoka z kmene Paiute vizi, v níž ho navštíví sám stvořitel a řekne mu, že prostřednictvím Tance duchů mají domorodí obyvatelé Ameriky ještě naději zvrátit osud a vyhnat bledé tváře.

Když se to rozkřikne, Indiáni po celém západním pobřeží od Texasu po kanadské hranice se toho chytnou jako tonoucí stébla.

Zkáza místo záchrany

„Pověděli lidem, že se můžou protančit do nového světa,“ vzpomíná šaman Chromý Jelenec z kmene Lakotů.

„Země by se srolovala jako koberec se všemi těmi škaredými věcmi bělochů – těmi smradlavými zvířaty, ovcemi a prasaty, ploty, telegrafními sloupy, doly a továrnami,“ pokračuje Chromý Jelenec.

Jenže záchrana se nekoná. Bílí kolonisté, vyhecovaní strachem, dne 29. prosince 1890 u říčky Wounded Knee zmasakrují až 300 Lakotů, většinou žen a dětí. Po takovém krveprolití už nešťastní Indiáni nemají chuť se dál vzpírat. Tanec duchů už se nekoná, ačkoliv tu a tam přežívá do dnešních dnů.