Athénská Akropolis je asi nejznámější akropolí na světě. I díky tomu jsou dnes antičtí Řekové známí především jako umělci, vzdělanci, výteční sportovci i jako skvělí odhodlaní bojovníci.

Ovšem už méně lidí si tento slavný národ spojuje s čarodějnictvím a černou magií, kterou podle všeho antičtí Řekové s oblibou praktikovali. Dokazují to hlavně vykopávky na aténské agoře, což bylo shromaždiště či tržiště uprostřed starověkého města. Zde totiž archeologové již v minulosti narazili na velmi podivné předměty.

Jedná se především o desítky tenkých olověných tabulek, které jsou kompletně popsané. Řekové je nazývali katares, což znamená kletby. „Některé tyto tabulky se dávaly do rakve zemřelých lidí, aby provázely ducha zemřelé osoby do podsvětí.

Zároveň ale tyto tabulky představovaly takovou unikátní zásilku…,“ vysvětluje anglický historik Ronald Hutton (*1953). Staří Řekové totiž věřili, že vše, co je na tabulce napsané, si přečtou bohové podsvětí a zařídí, aby se kletby vyplnily.

V drtivé většině se tak jednalo o zlé požadavky, které měly stihnout jejich nepřátele. Byly vyslyšeny?

Voda – telefon do světa duchů

„Tyto tabulky pak od Řeků převzali Římané. Ti je ale nedávali do rakví, ale házeli je do vody. Ta totiž slouží jako komunikační kanál se světem duchů, kteří mají kletby vykonat.

Římané tak do vody házeli tisíce a tisíce tabulek jen proto, aby někomu ublížili a prokleli ho,“ tvrdí dále Hutton. Důkazy v podobě těchto tabulek se v letech 1979–1981 našly především v anglickém městě Bath, kde Římané postavili v 1. století lázně.

Zde je házeli do posvátného pramene. Vědci, zkoumající tyto tabulky, se shodují, že obsahují různé magické formulace, kterými žádají o pomoc či radu magické zabijáky a zlovolné kouzelníky.

„Když Řekové či Římané někoho prokleli, přáli si, aby se neštěstí sneslo nejen na jejich nepřátele, ale i rodiny těchto nepřátel,“ dodává Hutton.

Pronásledovali je zlé bytosti?

Jedna z nejznámějších tabulek, která byla v lázních nalezena, je od jistého Římana jménem Dociliánus. Ten se šel jednoho dne vykoupat a odložil si plášť s kapucí. Jenže ten mu někdo ukradl.

Naštvaného Dociliána pak nenapadlo nic jiného, než napsat na tabulku kletbu, kterou hodil do posvátného pramene v naději, že Minerva, bohyně vody, zloděje pomstí. Je možné, že ho kletba dostihla, nebo zůstal bez úhony?

Odborníci mají za to, že kletby na tabulkách byly skutečně vysoce účinné. Otázkou však prý zůstává, zda tomu bylo z důvodů magických, či psychologických.

„Jestli se dozvíte, že jste byl proklet a jde po vás nějaká tajemná mocná bytost, či dokonce bůh, máte nutkání propadat panice, onemocnět, zkrátka se kompletně psychicky a fyzicky rozložit,“ tvrdí Hutton.

Ovšem co když po prokletých lidech takové bytosti a bohové skutečně šli a měli za cíl kletbu vykonat? Jasné je jedno – i tak sofistikované civilizace, jako staří Řekové a Římané, v čáry a sílu prokletí bezmezně věřili.