Zní to neuvěřitelně, přesto se počátky neurochirurgie datují již do období paleolitu, tedy starší doby kamenné. Už tehdy byly úspěšně prováděny operace, které jsou v lékařství využívány dodnes.
Četné nálezy kosterních pozůstatků dokládají, že se v Evropě již v 10. století př. n. l. hojně prováděla trepanace lebky, což je procedura, při níž je v lebce vytvořen otvor, který pomáhá například při otocích mozku.
Lebky nesoucí známky operativního otevření se totiž v počtu několika desítek našly i na našem území. Že nešlo o náhodná zranění, která si nešťastník přivodil v boji nebo při lovu, dokládá nejen četnost podobných nálezů, ale i jejich provedení.
V takových lebkách se totiž nachází jeden až pět přesně tvarovaných otvorů. Jak toho naši předci bez moderních lékařských prostředků dosáhli?
NÁROČNÁ TECHNIKA
Když je v roce 1873 v údolí řeky Lozere ve stejnojmenném jihofrancouzském kraji objeveno asi deset uměle navrtaných lebek z doby kamenné, reagují vědci s neskrývaným překvapením. Nejdříve odhadují, že otvory byly do lebek vytvářeny až po smrti v rámci jakýchsi rituálů.
Jenže podrobné analýzy dochovaných pozůstatků dokážou, že operace podstupovali živí pacienti. Komplikovaný chirurgický zákrok byl údajně ve více než polovině případů úspěšný, rána se hojila a pacient přežil zpravidla několik dalších let.
Nezvratně to potvrzují nově vytvořené kostní tkáně v otvoru. Jeho vyvrtání do lebeční kosti tak, aby nedošlo k poranění tzv. tvrdé pleny mozkové, která chrání mozek, vyžaduje obrovskou zručnost a mnoho znalostí.
Přesto pravěcí lékaři dosahují vynikajících výsledků. K zákroku jsou pravděpodobně využívány nástroje z vybroušeného kamene, kterými se postupně prohlubuje otvor do požadované velikosti. Je přitom pravděpodobné, že trepanace nemocnému skutečně ulevila.
Věděli snad naši předchůdci, jak funguje lidský mozek a jak ho léčit?
ZNOVUOBJEVENÍ MODERNÍ VĚDOU
Ještě ve středověku slouží trepanace k léčbě bolestí hlavy, epilepsie či některých duševních chorob. Od 14. století se od zákroku postupně upouští a v první polovině 19. století je přední německý chirurg Johann Karl Ernst Dieffenbach (1811–1855) přesvědčen, že „ve většině případů je to bezpečný prostředek, jak nemocného přivést na onen svět.
“ Na scénu se trepanace znovu vrací se zavedením anestezie (umělé uspání pacienta nebo znecitlivění určité části těla – pozn. red.) a prostředků zamezujících nákaze, které minimalizují zdravotní rizika.
Dnes je nedílnou součástí moderní neurochirurgie a využívá se například při otocích mozku způsobených úrazem či nemocí. Takových úrazů se v paleolitických bojích o přežití musel udát bezpočet. Výzkumy prokázaly, že mnoho trepanací bylo skutečně provedeno po zranění hlavy.
Zdá se, že tehdejší léčitelé si s následky úrazů, které by jinak mohly být smrtelné, uměli poradit. Měly primitivní kmeny vědomosti, které nyní znovu objevujeme?
