Obrům je v pověstech přičítáno stvoření některých monumentálních staveb, jako je třeba Stonehenge na jihu Anglie či slavné francouzské kamenné řady v Carnacu. Odkazy na pradávné giganty ale nalezneme i v Česku a je až s podivem, v jak hojném množství!

Připomíná je celá řada zeměpisných názvů, například Obrova noha u Otaslavic, Obersko u Mohelnice či Obřany v Brně. Kdo naši zemi kdysi obýval?

Je pozoruhodné, že většina pověstí o obrech se soustřeďuje kolem míst, kde byla nalezena pravěká hradiště či svatyně. Tato místa zřejmě vybudovali Keltové, ale mnoho o nich nevíme.

Jedním z nejzajímavějších je Obří hrad na Šumavě, nejvýše položená pravěká stavba na našem území.

Podle pověstí se právě zde scházeli obři během letního slunovratu a prováděli tajemné rituály, při nichž obětovali lidi chycené v podhůří, nejčastěji děti a mladé panny. Šumavští obři s lidmi zřejmě nevycházeli v dobrém, jako ostatně všude jinde.

Připustíme-li na okamžik, že šlo o skutečné bytosti, proč vlastně lidé s obry sváděli věčné boje?

Jeskynní lidožrouti

Jedním z hlavních důvodů vzájemné nevraživosti je zřejmě samá podstata obrů. Podle většiny popisů jsou to primitivní stvoření, jejichž rozum se pohybuje někde mezi zvířetem a člověkem.

Svou ohromnou sílu využívají převážně k uspokojení základních potřeb, zejména k získání potravy či k obraně svého teritoria. To může při střetu s člověkem menšího protivníka stát život. Mnohdy žijí v jeskyních, kam je často situují evropské pohádky.

„I zde se často objevuje motiv sluje, v níž chlupatý a páchnoucí obr lidožrout hoduje na hromadách ohlodaných lidských kostí,“ uvádí český spisovatel Otomar Dvořák (*1951) a pokračuje: „Člověk s nimi v podstatě není schopen komunikovat:

při setkání jen řvou, cení zuby, bijí se do prsou, hází balvany a lámou stromy.“ Zní to povědomě? Tento popis skutečně mnohé badatele přivádí k myšlence, že může jít o jakousi slepou vývojovou větev dávných předchůdců člověka, která přežila do historické doby.

Obři staví kostel

Právě jejich nátura, síla a odpudivý vzhled v lidech probouzí odpor, nenávist i strach, pro něž se snaží obry vyhnat ze svého okolí. Objevují se ale i zprávy o obrech, kteří lidem sloužili.

Často prý neuměli mluvit, ale někdy se naučili alespoň pár základních slov. Uměli také vykonávat jednoduché práce. Lidé je pro jejich sílu měli využívat zejména při stavbách.

V Loučimi na Domažlicku údajně pomáhala celá rodina obrů stavět zdejší kostel Narození Panny Marie. V roli otroků měli na stavbu nosit od nedaleké Černé skály obrovské kamenné bloky, s nimiž místní lidé nedokázali ani pohnout.

Po dokončení kostela byli tito obři knězem pokřtěni a propuštěni na svobodu. Železné obojky, které nosili na krku, pak kněz zavěsil v kostele za oltář. Zajímavá je také zmínka, že tyto bytosti se dorozumívaly řečí připomínající psí štěkot. Může být domněnka o neznámé vývojové větvi pravdivá?