Takzvané prokleté filmy milovníky záhad nepřestávají fascinovat. Jak je možné, že jsou některé příběhy či postavy magnetem na tragédie? Podezřelá neštěstí a nevysvětlitelné jevy nejčastěji provází horory, které zlo přitahují možná už ze své podstaty. Jenže proč něco takového zažívá i Superman?

Na světě existuje nesčetně rockových kapel, kterým jediný hit postačil k celoživotní slávě a bohatství. Proto by člověk čekal, že když se někomu podaří vymyslet Supermana, ikonického superhrdinu zbožňovaného po celém světě, budou se dotyční tvůrci po zbytek života koupat v penězích.

To ale rozhodně není případ Američanů Jerryho Siegela (1914–1996) a Joea Shustera (1914–1992). Legenda praví, že s nápadem na postavu vládnoucí řadou superschopností přišli během středoškolských studií, když přemýšleli nad tím, čím by mohli zaujmout své spolužačky… Ve 30.

letech vychází komiksy většinou pouze coby příloha novin, kde dostávají sotva pár okének prostoru. Ke konci roku 1937 ale dvojice uzavírá dohodu s nově vzniklým vydavatelstvím Detective Comics (známé pod zkratkou DC – pozn.

red.), které plánuje tisknout celé komiksové sešity. Siegel a Shuster jsou nadšení, vnímají to jako start něčeho opravdu velkého. Snad z mladické nerozvážnosti zároveň přistoupí na dohodu, která je brzy začne pronásledovat ve snech – veškerá práva na Supermana prodají DC za směšných 120 dolarů, což se rovná dnešním 53 000 Kč!

Přichází tím o nárok na jakoukoliv část z budoucích multimiliardových zisků, které jejich výtvor přinese. A právě tímto nefér obchodem se má započít i údajná Supermanova kletba.

Sraženi na kolena

Když Siegel a Shuster vidí, jak se jejich „dítko“ stává celosvětovým fenoménem, chtějí z něj mít víc. Když to nejde vyjednat s DC po dobrém, obrací se na soud. Daří se jim získat menší odškodné, ale to vystačuje sotva na běžný život.

U Shustera se navíc koncem 50. let začínají objevovat potíže se zrakem, což je pro něj coby kreslíře hrozná rána. Už nemůže dál kreslit a živí se jako messenger roznášející zásilky. Jednou takhle přijde s balíčkem i do budovy vydavatelství DC.

Všichni vědí, o koho jde, a je jim trapně, když vidí duchovního otce nejslavnějšího superhrdiny v takové pozici. Necitlivost vedení pokračuje, tehdejší ředitel DC si Shustera zavolá, dá mu šek na 100 dolarů a poradí, ať si „koupí nový kabát a najde jinou práci.“ Roku 1975 už Shuster musí žít v pečovatelském domě.

Tehdy jeho parťák Siegel vyjde na světlo s tím, jak nespravedlivého zacházení se jim dostává. Až negativní reakce veřejnosti donutí DC, aby oběma tvůrcům začalo vyplácet pravidelnou roční rentu. Hořkost přesto zůstala.

„Nemohl jsem se na Supermana ani podívat, dělalo se mi z toho fyzicky zle,“ vyprávěl Siegel ještě po letech. Začala tedy kletba skutečně dvěma ošizenými mládenci?