Na dně moří a oceánů, v temných hloubkách, kam si ani nejmodernější ponorka netroufne, se můžou skrývat všelijaké příšery. Tu a tam je ale voda něco vyvrhne na pláž a člověk se pak nestačí divit, co to na procházce našel.
To se stane například v australském Novém Jižním Walesu, kde v roce 1883 jistý pan Hoad najde u řeky Brungle Creek podivného tvora, co měl 9 metrů, ocas jako humr a místo hlavy něco, co vypadalo jako sloní chobot.
A není jediný, kdo prapodivnou mršinu nahlásí. Ostatky se sice odlifrují do muzea v Sydney na analýzu, ale pak se po nich slehne zem.
Napůl člověk, napůl ryba
Někdy v 19. století připluje britský parník Emu ke korálovému atolu Suwarrow (Cookovy ostrovy) a to už k nim běží domorodci a tvrdí, že moře vyplavilo „ďábelskou rybu“.
Námořníci na místě najdou 18metrové stvoření s koňskou hlavou, které ze spodní čelisti trčí dvojice špičáků.
Dnes však vědci usuzují, že námořníci našli „jen“ velrybu z čeledě vorvaňovcovitých.
V průběhu 2. světové války se vojáci na japonském souostroví Kei setkali s podivnou humanoidní rybou.
Seržant Taro Horibe si pořádně zblízka jednu prohlédne – na délku má 160 centimetrů, tvář napůl lidskou a napůl šimpanzí, ústa bez rtů plná ostrých zubů, ostny na krku a plovací blány mezi prsty na nohou i na rukou.
Je to velryba nebo není to velryba?
Když se v roce 1950 Suezským zálivem přežene bouře, zanechá za sebou podivnou mrtvolu – na první pohled to vypadá jako obyčejná velryba, má dokonce i dýchací otvor na vrcholu hlavy. Jenže z hlavy jí trčí dva velké kly a stvoření nemá oči.
Její existenci dokazuje černobílá a zrnitá fotka a debaty o tom, co to mohlo být, pokračují dodnes.
Další obludku najdou na pláži v Mexiku. Tenhle drobek měří 22 metrů, váží 35 tun, vypadá trošku jako had a z hlavy mu trčí třímetrový roh. A taky příšerně páchne. Lebka nestvůry je dnes v muzeu ve městě Tecolutla, co to bylo zač ale nikdo pořádně nezjistil.
