Konec v plamenech… Ještě v dobách Rakouska-Uherska nejsou pohřby žehem vítané a mnohdy jedinou možností, jak odejít na věčnost, je pohřeb do země.
Již roku 1899 však na území Česka existuje Společnost pro spalování mrtvol vycházející z rakouského spolku Die Flamme (v překladu plamen).
První české krematorium vzniká v Liberci mezi roky 1915 a 1917, ale k oficiálnímu spalování dochází až o dva roky později. Zatímco v Rakousku je dodnes kremace stále ožehavým tématem, v Česku se nebožtíci pálí ostošest.
Pohřeb žehem je u nás nejrozšířenějším typem pohřbívání, přičemž popel pak často putuje do urny. Kremace se v Česku dočká 75 procent zemřelých.
Desítky let pod zemí – a tělo je zachované!
V důsledku katolické víry je u nás dlouho jedinou oficiální možností pohřeb do země. Ačkoliv dnes už katolická církev považuje za rovnocennou k ukládání do země i kremaci, většina věřících stále raději zůstane vcelku. Kremace ale není žádnou novinkou.
Ukládání celého těla do země ji střídá až v 9. století právě s příchodem křesťanství na naše území. Na špici ve variantách pohřbívání vydrží dokonce až do 60. let minulého století! Takový pohřeb do země ale má svá úskalí.
Tělo musí být uloženo v hrobě alespoň 10 let po takzvanou tlecí dobu. Ta ale závisí na složení půdy na pohřebišti i na výskytu podzemních vod, a tak ji dokonce musí určovat okresní hygienik.
Zamokřená půda může dokonce způsobit takzvané zmýdelnatění měkkých tkání, které udrží tělo zachovalé i dlouhé desítky let!
Po vzoru starých Egypťanů
Chcete po smrti vypadat, jako když jen spíte? „Ošálit“ smrt pomocí balzamování jde už i v Česku. Balzamování obyčejných smrtelníků začíná svou historii psát v Litoměřicích.
Služba pohřebních ústavů, která je zcela běžná už ve Spojených státech nebo Velké Británii, se před pár lety usídlila i na našem území. Zvyk vystavovat tělo zemřelého, který známe především ze zahraničních filmů, je u nás zatím poměrně raritou.
I balzamovači, kteří se starají o to, abychom odcházeli na věčnost ve vší kráse, musejí na nezbytné kurzy cestovat do Německa. Snad nejznámější československý pokus o balzamaci se odehraje před 60 lety a skončí fiaskem.
Zesnulý a zakonzervovaný komunistický prezident Klement Gottwald (1896–1953) je vystaven na pražském Vítkově, ale po zpackané práci balzamovačů tělu uhnijí končetiny. Po devíti letech jsou jeho ostatky spáleny.
Sbohem a šáteček
Česká republika skrývá ve svých zvyklostech i minulosti nejednu raritu a v pohřbívání tomu není jinak. Na rozdíl od zbytku světa silně zakořeněný ateismus v Češích ubíjí touhu po rituálním rozloučení s mrtvými, a tak stále více pohřbů probíhá bez obřadu.
Přitom podle psychologů i antropologů hraje pohřební obřad nepostradatelnou a důležitou roli během vyrovnávání se se smrtí blízké osoby i smrtí obecně.
Pohřby bez obřadu jsou ale finančně výhodnější a zároveň ve společnosti úspěšně potlačují jakékoliv myšlenky na naši smrtelnost. Náboženství, které člověku pomáhá překonat strach z konečnosti, pro Čechy není důležité.
Zejména z obyvatel měst se vytrácí smysl pro rituály a chuť loučit se se zemřelými.
Odpočívej v pokoji
Pohřbívání má svá pravidla stejně jako samotné hroby. Zákon myslí i na přesné rozměry takzvaných míst pohřbení. U dospělých osob musí být hrob hluboký alespoň 1,5 metru a od toho sousedního jej musí dělit minimálně 30 centimetrů.
Přímo na hřbitově ale zůstat nemusíte, to jen v případě pohřbívání celého těla do země. Co se týče urny s popelem, tu je možné umístit klidně i na vlastní zahradu. Místa pohřbení se nacházejí na veřejných či neveřejných pohřebištích.
