Již od nepaměti znamenal člověk posednutý ďáblem obrovskou výzvu pro církev, která si dala za cíl tělo i duši očistit od zla. Do procesu očištění tak vstupovala osoba exorcisty – vymítače ďábla. Přímý průběh mohl trvat pár dní, ale i několik měsíců. Pověření měli pouze biskupové nebo vybraní kněží.

O samotném vymítání lze uvažovat jako o chůzi na tenkém ledě. Zasahuje totiž jak do teologie, tak i do psychologie, psychiatrie, lékařství a dalších vědních oborů.

Rovněž je nutné, aby celý proces exorcismu probíhal kontrolovaně podle standardních způsobů, aby se předešlo excesům, k nimž naneštěstí v minulosti často docházelo.

PRAVDA, NEBO BLUD?

V lidské historii je několik případů posednutí, z nichž nejznámější je pravděpodobně posednutí mladé bavorské dívky Anneliese Michel (1952-1976), ale jsou zde i další. Na posedlost je nazíráno odlišně z pohledu církve a vědy.

Mohlo se jednat o příznaky schizofrenie, epilepsie či za to byly zodpovědné drogy?

Počet lidí zajímajících se o exorcismus neustále roste. Je mnoho těch, kteří, i přes rozvíjející se vědu, věří v posednutí ďáblem.

„Mnozí lidé si myslí, že ďábel je pouhý mýtus,“ prohlásil papež František (1936) na jednom ze shromáždění katolické církve. Na ověřené případy ovládnutí duše temnou silou je ale nutné nahlížet s trochou skepse.

Ti, kteří byli „zaručeně“ posedlí, tvořili ve většině případů skupinu lidí z okraje společnosti.

BYLI NEMOCNÍ?

Bylo prokázáno, že mnozí byli duševně nemocní, jejich chování tak mělo zcela lékařské odůvodnění a pouze neznalost vedla k diagnóze posednutí ďáblem. Je však potřeba dodat, že mnoho případů nebylo dodnes objasněno.

Většinu domnělých situací ovládnutí duše démonem tvořily dnes zcela běžné psychické problémy. Mezi nejčastěji zaměňované formy patří schizofrenie neboli rozdvojení osobnosti.

Právě střídání odlišného chování jedince mohlo vést ke zcela mylným předpokladům nevzdělaných osob.