Vulkán Sajama nacházející se v jihozápadní části jihoamerické Bolívie dodnes obestírá velké tajemství. Jeho vrchol je pokrytý sítí tisíce dokonale rovných přímek vyrytých do země. Není jasné, proč byly vytvořeny, ani kým. 

Jejich stáří se odhaduje na tisíce let, přesto za nimi musel stát někdo, jehož znalosti dalece překračují naše chápání. 

Argentinský dobrodruh Aimé Felix Tschiffely (1895–1954) je předurčen k neklidnému životu plnému dobrodružství. „Vy mi tedy chcete tvrdit, že to nejsou cesty?“ ptá se zvýšeným hlasem ajmarských indiánských průvodců Tschiffely.

„Tak k čertu, co to tedy je, kdo je udělal a proč vedou až na vrchol sopky?“  A zase stejná odpověď: „Ale pane, to jsou Sajamas, ty jsou tady odpradávna.

To ony vedou sílu z nitra země do světa.“ Švýcarského cestovatele teď jistě napadala nejedna peprná věta o „dlouhém vedení“. Ale jen díky jejich pomoci se totiž mohl jako sedmý cizinec v pořadí podívat na náhorní plošiny Altiplana ze samotného vrcholu.

A jako první vůbec si všimne pravidelné sítě bílých linek, které se v náhodných paprscích i přesných rovnoběžkách rozbíhají od sopky Sajama do celého kraje.

Linie ze Sajamy

S pomocí jednoduchého fotografického přístroje badatel pořizuje pár snímků tohoto fenoménu a cestou dolů ještě na několika místech odebírá vzorky. Snad je to z toho řídkého vzduchu, ale hlavu má mnohem těžší, než když stoupal k oblaky zahalenému vrcholu.

„Jestli to vyjde, bude to mnohem větší poprask než celá planina Nazca se svými neumělými animálními obrazci,“ myslí si Tschiffely, když začíná klepat na dveře archeologických ústavů.

Jeho fotografiím a vyprávěním o „bílých pěšinách, které vedou v liniích odnikud a nikam“, se však většina odborníků vysměje. 

Švýcaři se dálek nebojí

Jediný, kdo je vyprávěním unesen, je antropolog Alfred Metraux (1902 –1963). Svou roli tu možná hrají i „národní“ sympatie, protože se jedná také o Švýcara.

Během několika dní ve švýcarském městě Lausanne se svou ženou organizuje vše potřebné pro expedici, a vyrážejí do Bolívie. Metraux je trochu jiný kalibr, a tak jeho zprávy rázem otřásají evropskou učenou společností.

První depeše z Bolívie ukazují, že ten „koňák z Buenos Aires“ rozhodně nepřeháněl.  Bílé cesty prý měří ne stovky, ale hned desítky tisíc kilometrů!

Metraux jako první přichází s celou řadou informací, které jsou pro výzkum fenoménu geoglyfů (motivy vytvořené na zemském povrchu) nedocenitelné.

Příliš mnoho cest

Ve svých zprávách z terénu Metraux popisuje průzkum 426 hlavních linií a upozorňuje na fakt, že toto číslo není konečné. Stovky dalších jsou v okolí dochovány jen ve fragmentech a mnohem více jich už zmizelo.

Nejběžnější délka jedné takové cesty činí přibližně 20 kilometrů, ovšem výjimkou nejsou ani stokilometrové „dálkové“ trasy.  V průměru je bílá linie široká jeden až tři metry, přičemž tloušťka této „tepny“ prý zdaleka není náhodná.

Jejich výskyt byl zaznamenán na 22 525 kilometrech čtverečních (zhruba jako dva Středočeské kraje). Nejhustší koncentrace je přitom v těsném okolí sopky, kde bychom prý napočítali na 160 kilometrů dlouhé bílé linie.

Víme, jak stezky vznikly, toť vše

Metraux udává i pravděpodobný výrobní postup, který sám v rámci experimentu předvádí. Spočívá v odkrývce svrchní vrstvy zeminy a odhalení kamenitého substrátu, jenž vlivem okolních podmínek oxiduje a zesvětlá.

Dodává, že celé „dílo“ není patrné ze země, ale jen z vyvýšených míst, skal a kopců. Odtud tedy musel být celý stavební proces řízen! Samotné útvary jsou liniového charakteru, přímé, rovné a neodchylují se od svého směru.

Nezobrazují sice nic konkrétního, energie vynaložená na jejich vytvoření však musela být ohromná. Metrauxovi, který už za sebou měl profesně úspěšné „řešení záhad Velikonočního ostrova“, teď zůstala k zodpovězení ta samá otázka, co předtím Tschiffelymu. „Kdo to udělal a proč?“

Otázku „Kdo?“ má pomoci odhalit datace artefaktů. Jenže badatelé záhy narazí. Ty nejstarší geoglyfy lze zařadit do období 3000 př. n. l., mladší pak mezi 900 př. n. l.– 200.

Toto široké časové pásmo však pokrývá období tří různých národů (Ajmarové, Čipajové, Karangasové) a desítek dynastií domorodých panovníků. A potomci všech dodnes shodně tvrdí: „My je neudělaly, ty jsou tady odpradávna.“