Kdyby se mohl Janovan Kryštof Kolumbus podívat do našich časů, jistě by mu na čele naskočila nejedna starostlivá vráska. Madonna mia! Jako by nestačilo, že moje prvenství objevení nového kontinentu znevážili vikinští průzkumníci?! Zdá se, že mě v tomhle pomyslném závodě předběhl navíc i nějaký velšský princ…

O princi jménem Madoc hovoří barvitě velšské legendy. Pravdou je, že tento příběh byl kdysi použitý i jako argumentace pro britský nárok na nový kontinent. Do jaké míry je toto bájné vyprávění pravdivé?

Velšský mořeplavec

Princ Madoc měl dosáhnout amerických břehů okolo roku 1170. Ze své výpravy se měl v pořádku vrátit jen proto, aby sestavil početnější flotilu a vyplul na oceán znovu.

Ačkoli se již z této druhé cesty zpět nevrátil, traduje se, že opět zdárně dosáhl amerického kontinentu.

Nejednalo se však o žádnou očekávanou „severní trasu“. Po překonání nástrah Atlantského oceánu měly lodě prince Madoca přistát na jižním pobřeží severoamerického kontinentu, v oblasti dnešního amerického státu Alabama.

Důkazy kontaktu?

Možným důkazem dávné přítomnosti Velšanů na území Alabamy jsou prý kamenné pevnosti, o kterých původní domorodé kmeny smýšlely v tom smyslu, že je kdysi postavili „bílí lidé“.

Pátrání po „velšském dědictví“ v předkolumbovské Americe je zaměřeno zejména na okolí řek Tennessee a Missouri.

Velkému zájmu se těšil kmen Mandanů, v jehož kultuře a náboženských obřadech byly hledány důkazy o tom, že se jedná o potomky Velšanů. Mandanové měli rovněž světlejší vlasy i jiné zabarvení očí než okolní kmeny původních obyvatel amerického kontinentu.

Originálním důkazem pak mělo být použití specifických malých člunů na amerických řekách – takzvaných koraklů. Tato plavidla podobná obří skořápce vlašského ořechu byla přítomna již v dávné velšské historii.