Hrad, respektive dnes jen jeho zříceninu, najdeme v Plzeňském kraji nedaleko obce Liblín. Vypíná se na svahu pravého břehu romantické řeky Berounky. Není pochyby o tom, že býval výstavní sídlo, jak je patrno i z dobového obrázku.
V dávných dobách nebyly sváry mezi jednotlivými panstvími ničím neobvyklým. Tak tomu bylo i mezi pány na hradě Libštejn a nedalekém hradě Krašov. Také jeho zřícenina je dnes romantickým místem nad řekou, ale tehdy tomu bylo jinak.
Mezi hrady panoval svár o statek, který stál na pomezí obou panství.
SMRTELNÉ NEPŘÁTELSTVÍ MEZI LIBŠTEJNEM A KRAŠOVEM
Výbuch hněvu vypukl, když zmíněný statek nechal obsadit a přivlastnit si jej rytíř z Krašova. Na to odpověděl rytíř z Libštejna rovněž silou. Vyzbrojil svůj lid a v noci se přiblížil ke Krašovu. Nečekaným útokem, když rytíř nebyl přítomen, se zmocnil hradu, který vyloupil a jeho rodinu z Krašova odvedl na Libštejn.
Tam hradní paní i s dětmi uvrhl do vězení v hlubokém sklepení.
Mezitím pán na Krašově hrad nechal opravovat a osnoval vysvobození rodiny. Asi po dvou letech se se svou družinou nenápadně přiblížil k Libštejnu. Jeden z jeho družiny přelezl hradby a zapálil dřevěnou střechu věže.
V nastalém zmatku byl hrad dobyt. Rytíř z Krašova s mečem v ruce vyzval rytíře z Libštejna, aby mu vydal ženu a děti. Ten jej zavedl ke dveřím do podzemí. Se slovy: „Tam máš, koho na mně žádáš“ ukázal do temného vězení.
Naskytl se jim strašlivý obraz. Ve vězení se válely jen kosti jeho drahé rodiny.
V hrozném hněvu poručil svým zbrojnošům, aby ihned zatkli a přivedli rodinu rytíře z Libštejna, aby ji rovněž uvrhl do vězení, aby zahynula stejnou smrtí. Libštejnský pán se vrhl na rytíře z Krašova, vyrval mu meč a probodl jej.
Chtěl uprchnout, ale krašovští ozbrojenci jej dostihli, zabili, stejně jako jeho rodinu. Těla vhodily do sklepení a zasypali vchod kamením.
BLOUDÍCÍ DUCH RYTÍŘE Z LIBŠTEJNA
Přešly věky a na krvavý příběh by se jistě zapomnělo, kdyby lidé pod hradem občas nářek a sténání duší křesťansky nepohřbených obětí sváru. Hlavně v době Velikonoc se v noci v rozvalinách zjevoval mátožný duch mrtvého rytíře z Libštejna.
Jednou v tuto dobu opodál Libštejna oral mladý sedlák, zkroušen nedostatkem peněz na nového koně. Náhle před sebou spatřil postavu mohutného rytíře. Strachem ani nedýchal, ale duch k němu promluvil. Nabídl mu část pokladu, jestli ho doprovodí druhý den v noci na hrad.
Ale nesmí se ničeho leknout. Jen tímto způsobem prý může jeho duše nalézt věčný klid.
Kolem půlnoci jej čekal duch s osedlanými koňmi. Uháněli cestou k hradu a podél nich se začaly objevovat čím dál hroznější obludy. Sedlák to nevydržel a zkolaboval. Duch mu pravil: „Neobstál jsi, nedodržels mého varování a tak připravils mě o klid věčný a sebe o veliké štěstí.
Přijdu opět po roce a zkusíme spolu novou jízdu.“ Tak se i stalo. Tentokrát byl sedlák srdnatější a skuhrajících příšer kolem si nevšímal. Tak dojeli až na Libštejn. Tam jej duch vyzval, aby jej následoval do sálu s připraveným jídlem.
Při jídle mu vyprávěl příběh o boji s krašovským rytířem. A protože sedlák hospodařil pro zmíněný statek, vyzval jej duch, aby vykopal hrob pro něho a pro kosti ostatních mrtvých, kteří jen tak mohou dojít věčného klidu.
Když byl sedlák s prací hotov a uložil ostatky mrtvých do hrobu, pomodlil se za ně. Tu se v podzemí zjevila bílá postava libštejnské paní a vyzvala jej, aby si z pokladu ve zdi vzal tolik, kolik unese a vyvedla ho z hradu.
Když se vypotácel ze zřícenin, ve tmě únavou usnul. Ráno měl za to, že se mu zdál divoký sen, ale zlato a stříbro v kapsách ho utvrdilo, že to byla skutečnost.
Teď, když byl bohatý, pořídil si nové koně, najal si čeleď a svou prací zvelebil statek.
