Někdy i na první pohled nevinná hračka dovede lidem udělat ze života peklo. V tomto případě jde o hadrovou panenku.

Příběh strašidelné panenky začíná v roce 1906. Tehdy panenku dostal malý hoch Robert Eugen Ott žijící v městě Key West v USA. Hoch dal panence jméno po sobě, tedy Robert.

Rodiče byli velmi zaneprázdněni, a tak se o chlapce starala najatá chůva pocházející z Baham. Po nějakém čase rodiče nebyli s chůvou spokojeni a tak dostala výpověď. Po následné hádce prý hračku proklela.

PŘESVĚDČIL I RODIČE

Od té doby však v domě nastaly tajemné časy. Hoch vyprávěl rodičům, že si s ním panenka povídá, mění výrazy obličeje a prochází se po domě. To potvrdili i sousedé, že se panenka sama objevuje v různých oknech jejich domu.

I když zkraje tomu rodiče moc nevěřili, přesvědčil je pak neobvyklý smích hadrového Roberta. Ten také po nocích ponoukal hocha k různým činnostem. Například k tomu, aby rozbíjel nábytek. Ale přesto se malý Robert za žádnou cenu nechtěl s hračkou rozloučit.

A stejné, či naopak ještě horší to bylo, když dospěl a stal se výstředním umělcem. Společnost mu celou dobu děla panenka Robert posazená v jeho pokoji.

MANŽÍLKOVA PANENKA

Změna nenastala ani když se Robert oženil s Anne. I po přestěhování do domu rodiny Anne musela jít hračka s ním. Sdílela společný pokoj, postýlku v jejich ložnici i místo u stolu. Není divu, že mladá žena jeho hračku hluboce nenáviděla.

Robert Ott chtěl prý pro hadrovou panenku nejprve dokonce vytvořit samostatné podkroví. Nakonec prý nebyla panenka s podkrovím spokojená a vyžadovala pokoj s výhledem na ulici.

I příbuzní začínali mít z hadrového Roberta strach, nenávistně na ně prý koukal jako vrah. A když byla Anne sama doma, z pokoje se ozýval pištivý smích. A také manželova povaha se prý časem měnila horšímu. A tvrdil, že za to může panenka.

MYSLÍ NA NI I V ZÁVĚTI

Když Robert Ott v roce 1974 zemřel, nemohla se ani potom Anne hračky zbavit. V poslední vůli zesnulého manžela byl příkaz, že hračka musí zůstat v jejich pokoji. Tajuplné činy hadrové panenky neustávají a tak se nakonec vdova odstěhuje a dům prodá.

NOVÍ SOUSEDÉ

První kontakt po prodeji domu má s panenkou instalatér. Při každém příchodu a odchodu je panenka sama od sebe v jiné poloze a nakonec ho vyžene její křik. Ale i noví majitelé si začínají se zde ponechaným Robertem užívat své.

Po domě se ozývá jeho křik i smích, kroky, bouchání dveří a tak dále. Když jednou najdou u postele jejich malé dcery ležet panenku s nožem v ruce, je rozhodnuto. Hadrový Robert skončil v muzeu East Martello v Key Westu.

POBYT V MUZEU

Ale i tam nedává pokoj. Zaměstnanci tvrdí, že se údajně hračka hýbá. Nebo prý slyší zvuky podobné uštěpačnému smíchu. Citlivější návštěvníci mají pocit mrazení. Také se traduje, že pokud si Roberta chtějí návštěvníci vyfotit, mají jej požádat o dovolení.

Jestliže nesouhlasí, sklopí hlavu k jedné straně. Pokud to někdo nerespektuje, riskuje prokletí své i svoji rodiny.

ZEŠEDIVĚL

Ale podivuhodné je také to, že jak běží čas, tak panence postupně šediví vlasy. Možná proto má na hlavě námořnickou čapku. Z bezpečnostních důvodů je Robert umístěn v zasklené vitríně. Nikdo neví, jaký vrtoch jej může napadnout.

BAHAMSKÉ PROKLETÍ?

Při snaze prozkoumat jak historii panenky, tak její samotné počínání, se má za to, že v případě hadrového Roberta může jít o dosud neznámou formu kletby voodoo. Zřejmě ji má na svědomí vyhozená chůva, která údajně pocházela odněkud z Bahamských ostrovů.